Universum 2/2018; str. 18 – 19; skenováno; verze 26.8.2018 22:19
Asi nejvýznamnější současný rakouský spisovatel Robert Menasse vstoupil do širšího povědomí díky prestižní ceně za román Die Hauptstadt o fungování bruselské byrokracie. Ještě předním publikoval politický esej Evropský systém, z něhož přinášíme několik podnětů.
Situace se mi jevila zprvu takto: Evropský parlament je demokraticky legitimizován, poslanci jsou do své funkce voleni. Práva a možnosti tohoto parlamentu jsou ovšem okleštěny. Evropská rada, tedy shromáždění šéfů evropských vlád, je nepřímo pořád ještě demokraticky legitimizována, protože šéfové vlád byli jako čelní kandidáti zvoleni ve volbách v jednotlivých státech. Komise je však institucí, v níž je demokratická legitimita nakonec zcela popřena: v tomto aparátu, jenž eliminoval dělbu moci, v aparátu, jejž reprezentují komisaři, kteří jsou sami ve své funkci legitimizováni už jen dvojnásob nepřímo, tedy v míře přímo homeopatické: vyslaly je národní státy, v nichž však nebyli zvoleni, a ani parlament je nezvolil, jen potvrdil. Z hlediska demokratické politiky produkuje tedy tato triáda Parlamentu, Evropské rady a Komise černou díru, v níž to, co rozumíme pod pojmem demokracie, mizí.
Pak jsem přijel do Bruselu.
Ve skutečnosti je pouhou chimérou už i demokratická legitimita Evropské rady: šéfové vlád, kteří Evropskou radu tvoří, byli jako čelní kandidáti při volbách do národních parlamentů zvoleni v jednotlivých státech, ale žádný volič se nerozhodoval podle toho, který z národních kandidátů se dokáže nejlépe rozhodovat na supranacionální úrovni. Naopak: na tyto lidi byly delegovány národní zájmy, tedy na lidi, od nichž se očekává, že budou hájit pouze ty a právě jen ty Říkat, že zvolení představitelé národních zájmů jsou automaticky legitimizováni i k tomu, aby v okamžiku, kdy odletí do Bruselu, jako zázrakem zároveň vystupovali jako představitelé supranacionálního rozumu, je — obezřetně řečeno — dobromyslná teorie. V popředí demagogicky hrají roli zájmy voličů v národních státech, v pozadí mocně figurují zájmy národních ekonomických elit; o zájmech se jedná a ty pak vedou k surreálným, krátkozrakým rozhodnutím, z nichž obratem ruky povstávají nové problémy, k jejichž řešení se Evropská rada opět schází.
Tahle demokracie: zní to dobře, organizuje legitimitu — ale k čemu a nač? Mezinárodní koncerny vytvářejí tlak na národní vlády, aby prosadily své globální zájmy, a národní vlády dělají z těchto zájmů národní záležitosti (pracovní místa, příjmy z daní ...), jimiž torpédují solidární supranacionální politický vývoj. To je bod, u něhož bychom měli být ochotni přiznat, že kdyby o rámcových podmínkách našeho života už nerozhodovaly v zásadní míře právě národní volby, byl by to pokrok, krok k osvobození. Není si tu ani třeba připomínat potemnělé úžlabiny, jakými se klání o demokratickou legitimitu ubírá, když lidové strany svádějí úporný boj o xenofobní, rasistické, autoritářské typy lidí. (...)
Člověk by měl někdy zažít vyprávění úředníků, jaké to je, když třeba léta pracují na konceptech překonávání rozpočtové krize a musí přihlížet tomu, jak šéfové vlád v Evropské radě jejich náměty pravidelně posílají zpátky aby mohli doma voličům sdělit, co všechno prosadili na obranu „národních zájmů“ proti „té zlé EU“, případně čemu v zájmu svých voličů zabránili. Když pak krize začala nabývat dramatických rozměrů, dali šéfové vlád Komisi „za úkol vypracovat návrhy na vyřešení finanční krize“. Přesně ty, jež předtím pravidelně odsouvali a smetali ze stolu ... Já bych ke třem výše naznačeným typům úředníků přiřadil čtvrtý typ: typ depresivní. Ale Evropané sedí večer v kavárnách a restauracích za budovou Berlaymont, splachují svou frustrovanost pivem, diskutují — a další den se zase pouštějí do práce.
Konstrukční vada spočívá vtom, že národy jejichž moc měla být zlomena, musely být v Unii institucionálně vybaveny mocí — protože k překonávání národů se musejí sdružit právě jejich zástupci. Je přirozené, že v počátcích to jinak ani nešlo: na tom, aby byl zahájen post-nacionální vývoj a byly vytvořeny supranacionální instituce, se musely společně dohodnout národní vlády Pouze vlády suverénních demokratických států měly oprávnění postoupit, popřípadě společnému zájmu podřídit právo na suverenitu. Za tím účelem musel být vytvořen orgán, ve kterém se scházejí demokraticky legitimizovaní zástupci národních států a kde podle pravidel uznávaných národními parlamenty mohou dospívat ke společným rozhodnutím. Touto institucí je Evropská rada. Zde se schází šéfové států a vlád členských států a jejich odborní ministři, aby teoreticky viděno, nalezli a rozšířili společnou množinu svých zájmů. V Evropské komisi a Evropském parlamentu byly vytvořeny dvě skutečně supranacionální instituce, které by měly post-nacionální vývoj táhnout kupředu: Komise vypracovává celoevropské koncepty, navrhuje směrnice a nařízení pro celou Unii a jako „ochránce smluv“ dbá na to, aby byla dodržována společná pravidla hry. Parlament, jehož zástupci jsou voleni přímo, kontroluje zase Komisi, musí s ní vyslovit souhlas, popřípadě ji může i sesadit a rozhoduje o rozpočtových plánech společenství. Je tedy institucí, jež má zaručovat demokratickou legitimitu společných usnesení. Zprvu byl tento zástupce evropského lidu značně bezmocný, ale s každou novou smlouvou EU, jíž se národní svrchovaná práva postupovala společenství, práva a možnosti Evropského parlamentu rostly.
Z Rady EU, Jež byla zřízena proto, aby dávala impulsy Evropě v její proměně vjedno společenství a tuto proměnu krok za krokem posouvala kupředu, až by sama Rada EU začala být nadbytečná, se stala bašta, jíž šéfové států a vlád právě tuto cestu blokují.
(Rozhněvaný občan) svírá ruku v pěst, ale ta je prázdná proto, že to, proti čemu hodlá rebelovat, pustil z ruky. Požaduje politickou participaci — pln opovržení vůči politice. Požaduje racionalitu — volí ty, co opečovávají jeho resentiment. Bojuje proti politice tam, kde ji postřehne, tedy na lokální úrovni (kvůli nádraží, tunelu, letištní dráze), ale pak volí právě tu politiku, jež obhajuje jeho „národní zájmy“ aniž dokáže říct, co by to mělo být. Jaké to člověk může mít asi zájmy, které se zásadně odlišují od zájmů občana jiného národa? Zřejmé je jen tolik: „národní zájmy“ musí být něco docela jiného než regionální nebo lokální zájmy, jsou přímo jejich protikladem — byl by to zajímavý poznatek, pokud by k němu občan s přívlastkem dospěl. Bylo by to totiž poznání vlastní schizofrenie, jež tautologizací míří do černého: rozpolcenost „Já je někdo jiný“ v požadavku „Evropy občanů“ taky neznamená nic jiného než: „Evropa, to jsou ti druzí!“ A to je skutečně rozervanost občana, jenž na tom kterém konkrétním místě žije se všemi svými občanskými právy, na kontinentu, jenž je nyní jako celek zcela občanský: „Evropa“ — ta je mu příliš vzdálená, příliš abstraktní, nevidí a neslyší, co se tu buduje, jednající postavy nezná a podsouvá jim privilegia, po kterých by ovšem sám rád sáhl, kdyby se dostal na jejich pozici, a to vněm vyvolává hněv. Na lokální úrovni však trpí opakem, tam se ho všechno nablízko dotýká, tam slyší a vidí, co se kde buduje, a to mu v jistém smyslu jako bezprostřednímu sousedovi vadí. Zná politické představitele, ustavičně poslouchá jejich floskule, s nimiž se pokoušejí přitakat požadavkům všech, ale právo často nikde, jen floskulemi vyjadřovaný bezmocný pokus o legitimizaci svévole a rozhazování. A to ho dovádí k zuřivosti. Tak se občanovi občanský svět rozpadá ve dvě části, v jednu, která je příliš daleko, a v druhou, která je příliš blízko. Obě jsou konkrétní a vůči oběma je v konkrétní opozici.
V každém případě však nato, aby občan s přívlastkem nějak poslepoval svou rozpolcenost, potřebuje něco třetího, nějaké klížidlo, jež by jeho identitu drželo pohromadě. A toto třetí musí být uprostřed mezi vzdáleným a blízkým, musí to být extrémně mazlavé alepivé a musí to být tak abstraktní, aby to žádná konkrétní zkušenost nedokázala zpochybnit. Tím třetím je nacionalita. V ní to místo, kde občan žije, spočine v náručí čehosi většího či vyššího, něčeho, co však není tak vzdálené jako „Evropa“. Skýtá to zároveň pocit sounáležitosti, jenž je tak abstraktní, že může po libosti vyvolat pocit pospolitosti i tam, kde existují konkrétní diference, a může zdůvodnit vymezení vůči ostatním tam, kde existují objektivní pojítka.
Nevím přesně, jak to bylo možné, ale byl to mistrovský výkon: během několika let prosadit, aby Rakušané v dotaznících z téměř devadesáti procent vyslovovali souhlas s větou: „Rakousko je národ.“ (Rakousko je, pokud vím, jedinou zemí, která v pravidelných dotaznících přezkoumává, zda se státní příslušníci cítí být příslušníky jednoho národa — výsledek je palcovými titulky uveřejňován v novinách!); absolutní většina přitom jako důvod udává: „Kvůli krásné krajině.“ Je podle mě dobré, že stále víc Němců na základě svobody usazovat se v EU na místě své volby využívá možnosti přicházet do Rakouska, aby tady studovali nebo pracovali. Tady se mohou naučit tomu, co jim jde doma zjevně tak těžko: jak groteskní je to, co nazýváme národní identita.
Nelze ji ovšem zaměňovat s mentalitou. Nejsou to rozdíly mentalit, jež vedou k rozdílným národním identitám, a tedy k určitému vedení hranic. Je to, jak bylo historicky prokázáno, opačně: rozdíly mentalit vznikají v důsledku toho, jak jsou vedeny hranice. Pokud by rozdílné mentality mohly nebo dokonce musely zabránit subsumpci pod abstraktum národní identity pak by NDR nebyla mohla nikdy být spojena se SRN. Mentality ostatně vznikají nezávisle na národních hranicích v regionech — v horách Tyrolska jiná než ve vinicích Dolních Rakous.
Evropa je vpravdě Evropou regionů. Úkolem evropské politiky by tedy bylo učinit z Evropy politicky to, čím faktický je.
To je to pravé drama EU — že právní stav a racionalitu reprezentují úředníci, „demokracii“ ale ti, kdo musí rozumná řešení hatit, aby vůbec mohli získat demokratickou legitimitu. Problémem EU je, že co se týče supra-nacionálních řešení, má příliš málo kompetencí, a ne příliš mnoho, a vinu mají ti, koho smíme volit: národní vlády
Člověk by řekl, že léta šťastné kultury kompromisů (přímo exemplárně v Rakousku) by na úrovni EU nutně měla vést k samozřejmému uznávání komplikovaných kompromisů. Skutečnost je však taková, že ve vzplanutí národních resentimentů a ve zlosti na kompromisy přichází i zde ke slovu ta pravá výzva: nově interpretovat pojem demokracie a jeho konkrétní podoby v jednotlivých národních státech odpravit na smetiště dějin.
Jde o demokratickou Evropu — a tady jsme u jádra problému, jehož řešení rozhodne o budoucnosti Evropy: naše demokracie, naše představy o demokracii, naše zkušenosti s demokracií, naše očekávání od demokracie, všechno, co považujeme za žádoucí demokratické standardy to všechno byla a pořád je národní demokracie. Byla to chytrá, smělá a po všech historických zkušenostech jedině správná myšlenka vybudovat Evropu, která překoná nacionalismus. A tato budoucí, post-nacionální Evropa pochopitelně má být Evropou demokratickou — a najednou se oba tyto tak logický související a tak logický z historie vyvozené základní předpoklady mírové budoucnosti kontinentu tváří jako protiklad! Národní demokracie blokuje post-nacionální vývoj, post-nacionální vývoj ničí demokracii.
Je tento rozpor nesmiřitelný? Jestliže ano, bylo by nutno se rozhodnout v neprospěch Evropy ... a ve prospěch národních konfliktů, se všemi jejich konsekvencemi, které jsou kdykoli možné, protože již kdysi byly historickou skutečností?
Nikoli, ten rozpor lze samozřejmě odstranit — je si jej třeba napřed uvědomit a pak je třeba učinit rozhodnutí, že v 21. století chceme konečně překonat 19. století.
Esej Roberta Menasseho Evropský systém: Občanský hněv a evropský mír vydalo nakladatelství NOVELA BOHEMICA (2014).