Určitě, ale já bych pro ně měl ještě jeden speciální kšeftík. Jim na míru, protože korespondující s jejich „kralováním“. A sice skutečnou kontrolní službu. To je něco daleko víc než služba kritikou. Kontrolní mechanismy není třeba vymýšlet. Nejsympatičtěji a velmi účinně se kontroluje zajištěním průzračnosti. Je moc dobré, když lidé, kterým se slouží, tedy věřící, mají klášterům, ale i všemu, co je v kategorii „církve sloužící“, možnost a právo nahlédnout pod pokličku. Zda se tam vaří, co se vařit má. Vždyť se tam konec konců vaří pro ně. Tedy, aby to nejen směli, ale hlavně uměli. Aby jasně věděli, co mají právo chtít od kláštera, od faráře a od biskupa.

(...)

Jan Werich parafrázoval jiného klasika, když řekl něco ve smyslu: Člověk, to zní hrdě, ale aby to dál hrdě znělo, je potřeba, aby ten člověk nad sebou cítil klacek... Lidskému výkonu vždy napomáhá vědomí, že může být ohledně své činnosti a rozhodování velmi věcně a kompetentně dotazován.

institucionální církev by ve vlastním zájmu měla mít starost o formaci takto sloužících laiků. Onehdy jsem jednoho katechumena-ženu docela pobavil, když přišla řeč na její budoucí statut křesťana, a sice že se stane královským kněžstvem. Pobavilo ji především kněžstvo služebné, na které pochopitelně došlo také. Ne že by si plánovala od biskupů a kněží nějakou posluhu, ale vycházejíc ze své zatím, na její omluvu, poněkud pohanské zkušenosti s církví namítla, že v rámci autentičnosti těchto kněžských stavů by se ti služební mohli těch kralujících aspoň občas na něco zeptat. Jako jak to vidí oni, co si třeba přejí a podobně. Představ si takovou drzost. Samozřejmě jsem držel basu a opáčil jsem ji, že to teda nemusejí, protože i oni, kromě toho, že jsou kněžstvem služebným, jsou pokřtěni, a tedy jsou zároveň i kněžstvem královským a v jedné osobě je tak kontakt obojího stavu zajištěn. Nazvala mě jezuitou... Katechumenát však nepřerušila.

(Str 98)

Znáš satelitní městečka. Pořekadlo můj dům, můj hrad je zde dovedeno k dokonalosti. Jde o obec, množinu, komunitu, ale z utvářejících elementů vidíš jen zdi. Dovnitř nahlédneš, jen nachomejtneš-li se u výjezdu terénní toyoty, hummeru, či jiné bojové techniky. K nahlédnutí je jedině shora.

Netransparentnost vnitřního dění a záměrů nejenže je živnou půdou všeho možného i nemožného, aleje neevangelijní, a především zabíjí živost, projevující se živým zájmem. Královskému kněžstvu, tedy věřícímu pokřtěnému lidu čím dál více vadí, že je v rámci institucionálního rozměru církve vnímán takřka výhradně jen jako ekonomická základna a konzumenti hotových jídel. Marně sní o pozvání k účasti na analýze současného stavu, zkoumání možností, hledání východisek, tvorbě dlouhodobé strategie. Váhají tak i s podporou církevních rozhodnutí. Ztrácejí zájem. A to je vážné. Řekl bych, že si koledujeme o malér, a teď zrovna nemyslím nás dva.

(...)

Prý se zeptali vtipného a svatého papeže Jana XXIII., kolik že lidí ve Vatikánu pracuje. Slabá polovina, odpověděl. (Místo pro případný smích či zatlačení slzy.) Věřím-li, že církev je mým tělem, beru-li vážně Pavlovu vizi církve, tak mi přece nesmí být jedno, jak ten který orgán v těle pracuje, pracuje-li vůbec.

Signál nějaké nefunkčnosti se tu a tam projeví větším či menším skandálem. K pláči mne pobavila zprávička v Katolickém týdeníku. Jednalo se tehdy o průšvih okolo vatikánské banky, tuším. Ta zpráva oznamovala vytvoření komise, jejímž úkolem bude vyšetřit, jak se skandál dostal na veřejnost — dobrý, ne? Pamatuješ na dr. Plzáka, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to byl velmi populární psychiatra sexuolog, byl znám svou instrukcí nevěrným manželům: zatloukat, zatloukat, zatloukat. V církevních kruzích byl těžce odmítán. Nevíš proč?

Povzbuzovat zájem, jakkoli kritický, a ne se ho bát. Poslední události ve slovenské církvi týkající se odvolaného arcibiskupa Roberta Bezáka daly zaznít těžké absurditě. Svět viděl, jak služebníci okřikovali ty, kterým slouží. Boží lid, královské kněžstvo od svých služebníků slyšelo: Co je vám po tom? Jak si můžete dovolit chtít vědět, proč vám byl odehnán pastýř?

Nezastávám názor, že existuje jediný inspirační zdroj, tedy Bible, přesto si myslím, že by s‘e praxe biblické prvotní církve měla odvážněji rekonstruovat. Neumím si na základě toho, co lze z novozákonních textů vyčíst a vytušit, představit biblickou oporu pro to,jak ses trnavským biskupem jednalo a jedná a jak se jedná s jeho církevní obcí.

Satoria-Odpadnuti_svatych-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

======================================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str. 94

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Vácha)

Ve Francii je nyní velmi bolestivý případ bratra Efraima a celé komunity Blahoslavenství. Bratr Efraim, zakladatel této komunity, má za sebou několik sexuálních skandálů, hodně ošklivých skandálů, a zdá se, že předem promyšlených a připravených, hrozí mu soudy a toho času odjel či prchl do Rwandy. Všichni si pochopitelně kladou otázku,ľ jak člověk takto duchovní jako on padl tak neuvěřitelně dolů? Celá věc způsobila mnoho bolesti.

(Satoria)

Kdyby šlo o kotrmelec, o sérii kotrmelců... těch člověk může udělat dlouhou řadu. Co je důležité — aby nešlo o systém. Aby to člověka necharakterizovalo. A kromě toho, znáš to: těm, kdo Boha milují, dokonce i kotrmelce přispějí k dobru. Kdo své kotrmelce nosí na setkání s Bohem, u toho je takřka vyloučeno, aby se mu staly životním stylem. Rozhodující je zachovat si statut hříšníka, mít odvahu ke kotrmelci se přiznat a nepokoušet se lakovat ho na růžovo. Žít v pravdě, dá se také říci. Nebezpečná je programovost. A ještě nebezpečnější je, když se selhání prezentuje jako odvážný, od konvencí osvobozující krok.

(Vácha)

Takhle to ale, zdá se, nebylo.

(Satoria)

Víš, pro mě byla vždycky velkou hádankou postava krále Šalamouna. V Sept-Fons jsem se dostal k zajímavé studii o strozákonních patriarších. Také o Šalamounovi. Psalo se tam, že u lidí, kteří prožili reálnou blízkost Boha, může v důsledku dojít k prožitku obrovské svobody, který je autentickým ovocem sjednoceni s Bohem. Až opilost svobodou svádí člověka zkusit si, co jeho blízkost s Bohem vydrží, v přesvědčení, že už to nikdy nemůže být jinak. Až udělá krok přes bludný kořen — a není návratu. Dojde k úplné a nevratné dezorientaci. Toto možná nastalo i u Šalamouna, který se ve svém opojení Boží přízní zapletl silnými božstvy a silami. Není důvod myslet si, že proti něčemu takovému je dnešní křesťan imunní.

Satoria-Celibat-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

============================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str.26

8:38 18.3.2016

(skenováno)

(Satoria)

Deformace jakožto nutný důsledek této vztahové absence až díry představuje riziko daleko závažnější. Trvá-li církev na mužích jako výlučných vykonavatelích určitých svátostných aktivit a kněžské služby, je nutné, aby se mužstvím, touto kvalitou svých služebníků, vážně zabývala a více se starala, aby výběr, formace, samozřejmě i ta celoživotní, k udržení a růstu takové kvality směřovaly. Celibát, má-li být hodnotou ve službě evangeliu, musí být zároveň zdravým vztahem k ženě. Pak může hrát i potřebnou roli v životě kněze.

Být hodnotou znamená, že není, co do vztahu k ženskému světu, nesen nějakým nesmíš, že tento svět a kontakt s ním není vnímán optikou „nutného zla“ či dokonce obranným mechanismem „fuj, ženská“. Klidně se zasměj, ale bohužel nepřeháním. Galantnost, úcta, uznání a přátelskost zmenšují rizika „ženské blízkosti“ a jsou chválou mužství. Ignorovat to znamená koledovat si o trapasy, urážející těžkopádnosti až průšvihy: bezradnost, strach transformovaný v hrubosti, zjevné pohrdání, zlehčování a ponižování, nebo jen hloupé rozpaky ve styku s ženou.

Formace opravdu nenapomáhala a nevím, zda dnes napomáhá, aby tornu bylo jinak. Nelze se pak ani moc divit nečekanému výpadku z kněžské role a bouřlivému objevení ženského světa, následovaného překotným opuštěním služby, protože náhle pocítěná blízkost a přitažlivost ženy je zmateně shledána něčím naprosto neslučitelným a pro příští službu diskvalifikujícím. Pocítěná přitažlivost bývá mylně hodnocena jako omyl volby povolání a vede k opuštění služby.

Jsem přesvědčen, že celibát kněží musí projít pečlivou a odvážnou revizí. Jsem také přesvědčen, že nikdy nedojde k jeho zrušení, ale objeví se jeho pravé místo a stane se výběrovou záležitostí. Opravdu mi nepřipadá normální, když se tvrdí, což se děje, že závazek celibátu podstatně nesouvisí s kněžstvím, a přitom fakt, že kněz,jinak skvěle a obětavě sloužící, který ale tento závazek není schopen nést, je jednoznačně a s okamžitou platností zbaven možnosti sloužit, a přitom knězem zůstává. Porušení nepodstatného jej zbavuje možnosti realizovat podstatné. Argument, že jde o tak významný a tedy diskvalifikující charakterový poklesek, ať jde k šípku, protože jsou necháváni ve službě kněží s charakterovými výpadky nekonečně závažnějšími.

Satoria-Obraz_cirkve_umeni_zit-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

===========================================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str.107

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Satoria)

Přál bych si, aby církev byla ve vědomí lidí spojována s mistrovstvím života. Mám k tornu zase uvést příklad? Je to podobné, jako je Česká filharmonie spojována s krásnou hudbou a uměleckou virtuozitou. Přes všechny průšvihy a skandály, s kterými se toto těleso potýkalo, hádkami o šéfa, repertoár, finance, první, co člověku naskočí,je: zabývají se krásou, jde jim o virtuozitu, mistrovství, kulturu.

Je potřeba pracovat na renomé církve. Aby si lidé při zmínce o církvi řekli: jo to jsou ti blázni, co je zajímá život a vsadili na lásku. Zbožštili lásku, chtějí od života nemožné. Moc jim to nejde, ale jsou paličatí...

A jak tomu je, co si vybaví? Darmo mluvit.

Satoria-Buh_ma_slabost_pro_rvace_se_zivotem-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

============================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str.37

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Satoria)

Svým vyprávěním dokládal Boží zalíbení ve rváčích s životem, v lidech, kterým o něco jde a nebojí se zariskovat. Takových postav je ta kniha plná. Zřetelně si otce Metoděje vybavuji,jak svůj přednes doprovázel občasnou ranou do stolu. „Nebáli se ani hříchu,“ hřímal, „protože věděli o Boží slabosti pro takové rváče.“

Tah na branku, to Boha zajímá, o tom chce s člověkem mluvit, a ne o hříších, netrefách či kotrmelcích, které přitom udělá. Bůh je kavalír, slyšel jsem nesčíslněkrát, ataky gentleman... To byly moje základní náboženské pravdy. Takového Boha jsem chtěla fakt začal mít rád. Já jsem měl strašný štěstí...

Mě ten pan farář naučil být bezostyšným. Moje až skandální hříšnost mi nebrání chtít všechno, co nabízí, včetně svatosti. Dennodenně prosím „Pane ať vidím.“

Satoria-Modlitba_prosebna-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

======================================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str. 87

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Vácha)

Pojďme ještě probrat další důležité téma, modlitbu prosebnou a problém jejího vyslyšení nebo nevyslyšení.

(Satoria)

Vůbec, ta otázka efektivity modlitby a co to vlastně je, obcházena dost velkým obloukem a to ještě v lepším případě, protože na to téma byla řečena spousta nehorázností. Ježíš má jasno. Shodnou-li se dva nebo tři na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou, oč prosí. Přitom každý z nás, kdo jsme se kdy o konkrétní věc modlili, máme tisíc důkazů, že to nefunguje.

Před mnoha lety jsme se v Letovicích dnem i nocí, prakticky s celou farností, modlili za záchranu těžce zraněného kamaráda. Několik dnů bojoval o života byla tehdy na úmysl jeho zachránění odsloužena spousta mší. Zemřel. A teď co s tím. Měl jsem trochu strach, co taková kolize evangelijního ubezpečení s evidentním nevyslyšením udělá s vírou těch mladých, co strávili desítky hodin na kolenou. Přežili to dobře, nicméně otazníky, které zůstaly, byly nemalé.

Otázkou vyslyšené modlitby se originálně zabýval kardinál Ratzinger. Nevím, zda se mi podaří jej ve zkratce dobře tlumočit. Vychází z Lukáše „Když tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré věci, o co spíš dá Otec Ducha Svatého těm, kdo ho prosí?“ (Lk 11,9n). Jinými slovy: Bůh, o cokoli je žádán, nemůže dát něco, ale pouze sebe.

r Vymodleným darem je jednota s dávajícím se Bohem, protože on nemůže dát méně než sebe. Darovaný Duch Svatý

v míře, v jaké je přijat, vtělen v modlícího se člověka,je schopen L. velkých činů. Prosba o konkrétní věci a dary je důležitou součástí tvé modlitební přítomnosti tím, že předkládám všechny své záležitosti, že prosím o počasí, když prosím o úrodu, o zdraví pro své děti, o mír ve světě, jsem přítomný s „celým svým domem“, se vším, co mám, co ke mně patří, stojím před Bohem a toto vše činím účastným mého sjednocování s Bohem. Klíčová však není naléhavost, ale míra přijetí, nebo lépe, míra toho sjednocení.

Nutno smutně připustit, že ne každá modlitba je sjednocující a tedy schopna zázraků. Problém je na naší straně. Něco v tom smyslu naznačuje i Jakubův list, který tváří v tvář nevyslyšeným prosbám říká: Připusťme, že se modlíte a nedostáváte, protože se modlíte špatně [Jak 4,2—3: Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete — a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.] Celé zástupy mistrů dosvědčují: ano modlitbě je třeba se naučit, není modlitba jako modlitba, ani co do účinnosti. I Ježíš upozorňuje, že jsou situace žádající si pořádný modlitební kalibr.

Také nešťastně prezentovaná nauka o milosti se neblaze podepsala především na modlitební odvaze. Vůbec není třeba pochybovat, že každý Boží vstup do života člověka je milost, tedy dar nevynutitelný a naprosto nezasloužený. Milost ale není a nechce být synonymem nevyzpytatelnosti, či dokonce zdráhavosti.

Protože se o těch nejvyšších patrech modlitby skoro vždycky a zcela právem mluvilo jako o milosti, a protože se milost skoro vždy v této souvislosti představovala v zorném úhlu Boží nevyzpytatelnosti, docházelo k fatálním závěrům. Kontemplativní modlitba naprosto podléhala režimu: Bůh buď dá, nebo nedá,je to jeho věc a nemá cenu se o nic snažit, můžeš jen čekat. Nějaké velké usilování zavání až svatokrádeží. Trochu jsem to přehnal, ale jen trochu. Takové naprosto scestné uchopení milosti kromě jiného poškozuje obraz Boha. Milost totiž mluví, povzbuzuje, aby ses nebál chtít cokoli a nelekal se svých limitů a nehodnosti. Na pomoc zde přišli i dva vynikající mistři, Jan od Kříže a Tomáš Akvinský. Také oni povzbuzovali a povzbuzují k odvaze toužit po nejvyšších modlitebních metách a odvážně oznámili světu, že modlitbě, a to i modlitbě vrcholové, tedy kontemplativní, sjednocující, se lze naučit. A také jí učili.

(...)

(str.90)

Ve své prosbě neseznamuji Boha s místy, v nichž by se měl angažovat, ani mu neodhaluji tajemná zákoutí svého srdce. My to tak ale děláme. Vyřkneme prosbu, trochu emočně zatlačíme, slzičkou zalejeme a jsme pomodleni.

Nezapomínejme, že modlitbou Bohu umožňuji do toho všeho vstoupit...

(Vácha)

Jako bychom v rámci přímluv v kostele Bohu do sluchátka vychrlili všechny své potřeby a starosti — a zavěsili.

(Satoria)

Ježíš připouští, že existuje různá efektivita a tedy nosnost modlitby, různé možnosti pro Božskou moc. Vytrvalost je jednou z účinných modlitebních pák. To není o potřebě dlouho Boha přemlouvat, ale o významné roli času v realizaci velikých věcí. Aby se děly,je potřeba otevřít dveře dokořán a držet je otevřené.

Otvíráme Věčnému prostor a čas a On obojí respektuje. Bere čas vážně. To hlavní se tedy děje v člověku. Ten, následuje-Ii elán své modlitby, je pak zachycen něčím ještě jiným, je vtažen do poznání, že Bůh přece o všech mých potřebách a starostech ví. Člověk tak dokonce určité věci přestává chtít, jako by se dotkl hlubokých významů, porozuměl jim v dosud nevnímaných souvislostech. Je ti třeba svěřeno, že to dítě nebude uzdraveno, a tys tím souhlasíš, ne pro autoritu Nejvyššího, ale proto, že jsi pochopil nevyjádřitelné. Až tak. Modlitba zjevuje,jak moc * nás Bůh „chce seznamovat s tajemstvím své vůle“,jak cizí je mu „o nás bez nás“.

Viděl jsem kdysi poutní obrázek, který chtěl zbožné duši vyz) světlit, jak to s těmi prosebnými modlitbami funguje. Namalovaný zkroušený prosebníček tam někde klečí a šup, jeho první modlitba ke křestnímu patronovi, s ním šup k biřmovacímu, teď už tři šup k Panně Marii, ta už to sama zařídí u Ježíše, protože většinu své věčnosti tráví tím, že zachytává jeho trestající pravici, přemluví tedy Syna a Otec uposlechne prosby svého J Jednorozeného. Bohužel tato děsivá karikatura odráží až příliš přítomný pohled na modlitbu. Přece vždycky, když mluvíme o vyslyšení, tak se děje skrze moje spojení s Bohem, tedy skrze mne. Nebojme se této velikosti. To nikterak nesnižuje význam communia sanctorum, společenství svaty‘ch, v těle církve a tedy i v mém životě.

(Vácha)

Smrtí dobrého Ježíše jsme smířeni s uraženým Bohem a tak podobně. Skrze milosrdnou Matku k Synu a od něj k přísnému Pantokratorovi.

Satoria-Mystika-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

============================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str.36

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Satoria)

Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem. Mystika usvědčuje profánno ze lži. Ne, nic, absolutně nic není obyčejné, Bohem neobydlené. Je jenom tajemné, či lépe, tajemně zvoucí.

O zakladateli pasionistů svatém Pavlu od Kříže se povídalo, jak šlapal po cestě, kde kvetlo jenom pár chudých květinek a živořila nějaká břízka s šípkovým keřem, a on ve strachu, že nad tou nesmírnou krásou stvoření padne do extáze, utíkala žadonil prý: „Nezdržujte mne, prosím vás,já hrozně spěchám.“ Dobrý, že?

Poté, co jsem tuto a podobné epizody zaslechl, začal jsem o tom přemýšlet, co přemýšlet, hrozně jsem zatoužil takhle realisticky vidět svět. Už léta mě povzbuzuje hecování svaté Terezie z Ávily: Jen chtěj! To jediné se od tebe čeká. Stejně to chceš vidět jen proto, že ti to On chce ukázat, notuje si spolu s ní Augustin.

Moje teologická formace vlastně začala hodně šťastně. Nepočítající až rozhazovačná velkorysost byla tou první a moc důležitou, ne-li rozhodující teologickou informací o Bohu v době, kdy jsem začal jakýs takýs rozum brát...

Satoria-Svaty_cin-Zivot_je_sacra_zajimavej.txt

==============================================

Život je Sacra zajímavej

Vácha, Satoria

Str. 56

8:08 18.3.2016

(skenováno)

(Satoria)

Činem realizuji určitý záměr, který je součástí jiného, širšího. Sleduji cíl, který představuje, s kterým je spojeno splněni úkolu či plánu, dosažení záměru, naplnění touhy a přání, nároku svědomí a konečně i toho, co nazýváme štěstím.

(...)

To chtít být šťastný je konečná? Ale ze zkušenosti víme, že štěstí, nebo řekněme naplnění, je opravdu muška, velmi se podobající jepici, alespoň co do délky života. Že se štěstím chvilku postojíš a už začíná blednout. Nezakážeš-li S o tom přemýšlet, tak až skandálně brzy začíná být jasné, že právě dosažené jsem sice chtěl a toužil po tom, kudy jsem chodil, ale skoro v samém okamžiku dosažení toužebného poznávám, že je třeba chtít dál.

Blondelovským mateřským principem je nazýváno toto: Každé dosažení se okamžitě stává limitem, protože v sobě nese možnost přesažení.

Stačí být ke štěstí pozorný, podívat se pořádně zblízka a — je pryč. Ne, že by se mi dosažené zošklivilo, ale posloužilo jen k doručení dalšího pozvání. Vůbec nejde o přelétavost, ale o, řekněme, noření.

Filosofie nespokojenosti trochu připomíná Cimrmanovu „frustrační metodu“, kde moment očekáváni je střídán momentem zklamání, jen s tím rozdílem, že zde je rozčarování střídáno lákavou vidinou dalších perspektiv.

(...)

Šance, že mne můj čin opravdu zaujme, že se o svůj čin začnu opravdu zajímat, že vyskočí jiskra, která zažehne hluboký zájem, může nastat už tím, uvědomím-li si, že čin a život je jedno a totéž. Že totiž nemám nic než tento čin, že v podstatě tento čin je celý můj život. Že vněm je celá má minulost a celá má otevřenost budoucnosti, mám-li ještě vůbec jakou. To je fakt jiná perspektiva, koukám-li na to, co právě dělám, a řeknu si: takto- hle umývání okna je můj život, nic jiného nemám. Jestli ne teď, možná už nikdy...

Život, viděn pod tímto zorným úhlem, přestává být čímsi neuchopitelným, co uniká konkrétnímu vstupu a ovlivnění. Svému činu jsem schopen rozumět, nastavit jej, regulovat a vést k dokonalosti. Když činu, tak životu. Takto viděn mne život může opravdu zaujmout. Nejsem zván k meditaci či k filosofování, ale k přímé realizaci životní hodnoty. Můj čin mne dostává do pracovního kontaktu s životem, a to tak, že mu mohu klást otázky a jsem schopen vnímat odpovědi. Ne už jenom kam a proč, ale co vše se děje.

Simone Weilová mluví o posunutí zájmu od kvantity ke kvalitě, od „co to dělám“ k „co to se mnou dělá“. Zde mne začne můj čin zajímat jako život hic et nunc. Zde a nyní a se vším všudy, tedy i s „Bohem života mého“.

Odkud to přichází, kde se to v člověku bere? Čemu naslouchám, doptávám-li takovým otázkám sluch? Plané, byť závrať působící filosofování? Maurice Blondel tvrdí, že nejde o zavádějící směřování, že jde o vábení na cestu za pokladem, o dotazování, snad jediné Člověku opravdu na míru. Mnoho let promýšlel a potom napsal svou Filosofii akce.17 Jako se hledá zrození hvězd, Blondel usilovně hledá místo zrození činu ve snaze dostat se tam, „odkud to přichází“, kde byl počat, ve snaze dešifrovat jeho původ. Jaké poselství hlubin, mých hlubin má vynést na hladinu? Blondel mi vysvětluje, co vlastně hledám, a utvrzuje, že to hledání není s životem nesouvisející manýrou.

(str 58)

Blondel se zabývá, podobně jako Tomáš Akvinský, lidským jednáním s nadějí, že je tak možné nalézt úplné vysvětlení své existence a jejího smyslu, tedy porozumět si: o co mi opravdu, tedy v jádru, jde. Možná, že technicistní myšlení, ke kterému neustálým čtením návodů inklinujeme, pomůže nastartovat odvahu chtít objevit a porozumět, jak až do detailu si mě Bůh „učinil pro sebe“ — jinými slovy, jak mne učinil schopným být Jím obdarováván.

Jsem přesvědčen, že tady jsme na stopě základnímu motivu, který pudil Tomáše Akvinského rozmontovat člověka v jeho činu na šroubky. Čím vším disponuji jakožto Boží protihráč, co vše a jak má Dárce u mne k dispozici. Nejde o to psychologizovat, ale objevovat řád svého vybavení. Probudit zájem o to, jak vlastně to duchovno ve mně pracuje,jak je ve službě činu, který je schopen sjednotit mne s Ním.

Přesně a hlavně o to mi jde. Jak svůj čin nastavit sjednocení. Sjednotit se znamená dát adekvátní odpověď Tomu, který se dává(a proto já jsem.

Josef Ratzinger, nyní B16, neboj, nech to tam, on má jistě smysl pro humor, tedy náš milý ex-papež ještě coby mnichovský biskup podtrhl v jedné své eseji fakt, že Bůh se nemůže dát někdy více a někdy méně, že on se ve své lásce ke mně dává vždy zcela. Tedy, že mi není víc přítomen při mši než při loupání brambor, to že on neumí. Že mám tedy v každé chvíli co dělat s Tím, který nedává něco, ale dává se. A nemám šanci vytvořit jednotu s ním jinak než otevřít svůj čin stejnému Duchu a — vydat se.

(...)

Každý čin volá po takovém nasazení, tedy vydání se z nejlepšího, a každý čin zve k jednotě s Tím, který je láskou mého činu, „neboť všechno ty sám ve mně konáš“, prozřel Izajáš.

(str.60)

A když se ještě k tornu člověk v modlitbě něco naučí, pak se ve svém činu rozpozná milovaným. Tohle nabízí, tornu je otevřen každý čin, neboť můj Bůh nepřichází jen tu a tam. Maurice Blondelje moderním prorokem a trochu i apoštolem. Přesvědčuje, aby člověk nikam nechodil, sedl do trávy — a bude obsloužen.

(...)

Jasně, můžeme říct, že vše to fHosofování jejaksi implicitně přítomno v přesvědčení a vyznání věřících, jenže mně se zdá, že právě implicitnost, skrytá přítomnost, může být také formou zakopané hřivny.

Bylo by ale skvělým počinem nové evangelizace, kdyby pokyn, instrukce a povzbuzení k hledání této Přítomnosti zaznělo v pedagogickém snažení církve alespoň tak výslovně a jasně, jako třeba „že je třeba modlit se ráno a večer, před jídlem a po jídle“. Trochu to ironizuji, ale mne vždycky nadzvednou různé formy ochočeného evangelia. V Písmu slyšíme, že se máme modlit neustále.

(...)

A hokynáře nelze dělat ani z nebeského Otce. Od něho mám vše a každý záhyb života, sebenepatrnější čin je skrytý skvost nedozírné ceny. Vidět, odhalovat. Učinit takovou snahu prvním křesťanským snažením, součástí pravidelného zpytování svědomí, křesťanskou životní doktrínou, životním stylem. To musí přijít, Bůh síto určitě nějak prosadí...

Benediktuje připisováno ono ora et labora, modli se a pracuj. Dvojí realizace jediného, a sice miluj Boha vším, co děláš a co jsi“. Modlitba nesmí být osamocenou snahou dostát tohoto přikázání lásky, třebaže jen ona dává porozumět i poznat, o čem je. Ať děláš co děláš, hledej jednotu s tím, který se v každém okamžiku dává, dělej to v témže Duchu a procitej tak v jeho Životě. Jestliže je základní mnišskou dovedností požadavek duševní hygieny, kterým je umění přítomnosti, pak především proto, že taková dovednost napomáhá Augustinem doporučenému „dělej, co děláš“. To lze jinými slovy, ale naprosto adekvátně vyjádřit takřka synonymem „laskavého uchopení“. Čím nejsi pozván k ničemu menšímu než ke kontemplaci Boží přítomnosti ve svém vlastním činu. Dělej, co děláš, vydej se z nejlepšího —jak obyčejně lze vyjádřit miluj.