Byl to prastarý křiž rodiny Pazziů. Tělo Kristovo zde bylo vzepjato v strašlivě pravdivé, věrně zachycené křeči umírání a poseto velkými rozchlípenými ranami, odřeninami a otlučeninami. Rozbitá kolena, křečovitě Sevřená, byla vyboulena v ostrém úhlu a rozedřená divokým smýkáním. Tělo bylo smutné, tajemné, horečnaté, bolestné a všecko dosud krvácelo. Nová, jasná krev, vyprýštivší z probodeného boku a smíšená s vodou, zalévala strupy a zahnědlé skvrny krve již sedlé. Toto tělo bylo jedinou živou ranou, bolestně obnaženou, a na několika místech pod strženou kůží odkryté svalstvo se dosud zachvívalo v nevýslovných mukách. Hlava byla již zsinalá, popelavě šedá, a jsouc nakloněna k rameni, z něhož visel cár kůže nad velkou a hlubokou odřeninou po nesení kříže, byla ustavičně probodávána dlouhými a jako ocel zahrocenými ostny trnové koruny. Tyto ostny zůstaly nezlomeny, trčely do výše, buď rozžhavené sluncem, nebo červené krví, to bylo těžko poznat, ale bylo to zježené purpurové proutí, těsně svírající hlavu Odsouzencovu. Ústa pootevřená a okoralá v neuhasitelné palčivosti byla stále ještě žízniva muk, prahla po nich, tato ústa dosud neřekla:

Už dost! Nechci! Rty byly zmodralé a nafialovělé, ale jejich úzké vlny na okrajích již černaly sedlou krví. Umučené tělo viselo pouze na hřebech a naklánělo se. Oči ne zhaslé, ale vidoucí, byly vždy přímo upřeny na toho, kdo se díval, plny muk vytrpěného posměchu a nenávisti, plny prachu a plny posledního pohledu Matky. Rozevřené dlaně byly proťaty hřeby a jejich křečovitě, vějířovitě roztažené prsty ryjí do těžkého olověného vzduchu tajemná a mystická znamení, písmena života. Trnová koruna, děsná a královská ozdoba opuštěnosti, byla obrovská a její rozježené, dlouhé, neustále bodající hroty při sklonu hlavy k rameni stínily oči. Kdo se do očí zadíval, viděl jejich utkvělý pohled pouze tímto stínem.

Jesus autem tacebat. (Ježíš mlčel)

schulze- po_bouri_v_Perugii-kamen_a_bolest.txt

---------------------------------------------

14:33 20.3.2016

Kámen a bolest

Karel Schulz

ČS spisovatel 1989

(skenováno)

str.246

Po bouři v Perugii

Trochu ulevilo, když přišly první zprávy o zkáze a požárech, které téže noci způsobila bouře v Perugii. Tam byl hněv boží zřejmý a vysvětlitelný. Neboť v okolí Perugie se sedláci zabíjeli hlady pro občanskou válku, která nejen zuřila mezi Bagliony a Oddi, ale Baglionové se již vraždili vzájemně, majíce mozky překrvené šílenstvím rodinného záští. Až na portály chrámů stříkala lidská krev a nebylo již kostela, v němž by se mohl pomodlit lid. Za jediný den bylo pobito a pověšeno sto třicet pět lidí, útočníků i nevinných. I na chrámová okna věšeli ty, které pochytali v ulicích, ať třebas nic společného nechtěli mít s válkou rodů a stran, šli za obchodem či na mši, Sto třicet pět jich pověsili, vyřítivše se znenadání do ulic, a mezi nimi jednoho, který nesl své nemocné dítě k lékaři, ale dítě mu vzali a roztříštili o roh domu, a jemu hodivše oprátku, táhli ho na kostelní okno. Avšak on, než ho zaškrtil provaz, vyslovil strašnou kletbu nad městem, byl to kupec plátna, jmenoval se Facio, znal ho každý, lhostejný mu byl svár rodů. A tu padl na město strach pro tuto kletbu. Na piazze bylo zřízeno třicet pět oltářů a po tři dny u nich slouženy mše, aby byla sňata kletba kupce plátna. Válčící strany odložily meče a v procesí šel nepřítel vedle přítele se svící v ruce, oči všech byly upřeny na korouhve, na nichž zobrazena Refugium peccatorum, Matka boží, útočiště hříšníků. U třiceti pěti oltářů voláno k Bohu o milosrdenství, aby netrestal město pro kletbu pláteníkovu. Zaradovali se v 1tímě a byl rychle ke smíru stran vyslán kardinál legát, avšak nechtěli v Perugii, aby je smiřoval římský kardinál legát, a tak byl kardinál legát hned druhého dne po svém příjezdu nalezen na ulici zavražděn, a válka vzplála nanovo s větší prudkostí. Město pokryla krev a smrt a dým spálenišť. Nebylo možno dýchat a žít v Perugii, městem se chodilo pouze v tlupách. K Bohu o pomoc volala zázračná jeptiška, sestra Colomba z Rieti, dominikánka, omilostněná žertva boží, nabádala v pláči a v modlitbách ke smíru, ale nabádala marně. Tak bouře zpustošila v Perugii to, co ještě nechala válka.

schulze- Mrtvolka_ditete_a_carodejnice_Laverna.txt

=================================================

Kámen a bolest

Karel Schulz

ČS spisovatel 1989

(skenováno)

Mrtvolka dítěte a čarodějnice Laverna

str. 241

Scarlattino za svítání nalezl na schodech chrámu S. Pietro Maggiore mrtvé dítě. Nebylo zřejmo, zda zhynulo hladem či rukou matky, ale zželelo se bláznu mrtvolky a zaplakal nad ní. Pak ji vzal pod paždí a poskakoval s ní ulicemi, žádaje křesťanského pohřbení, ale zaháněli blázna, až jeho hrb byl plničký ran, nelíbil se tento šprým, všude ho zaháněli, avšak přece chodil od chrámu k chrámu, od fary k faře a prosil, prosil marně. Neboť není zadarmo zem posvěcená, blázen neměl peněz, a kdyby byl měl, nechtělo se farářům ani pohřebnímu bratrstvu luštit otázku, zda dítě je vůbec pokřtěno, neboť bloudí nyní mnoho kacířů krajem, neshnilo by dítě v posvěcené zemi, strašilo by á třebas by vznikl i mor. Tak bloudil celý den v posměchu a večer se vrátil do svého domku s mrtvolkou. Položil ji na stůl a umyl, rozsvítil svíčku a čekal na procitnutí děcka, jež nyní jako by spalo. Připravil talíř, navařil kaše a klel na sebe, že prve myslil, jako by bylo mrtvé, neboť nyní svíčka tak vlnila světlem po jeho tvářičce, až byl strach, aby neprocitlo příliš brzo a nezaplakalo hladem. Ale když dlouho spalo, sáhl a bylo chladné, Tu propukl v pláč, že mu zemřelo dítě, a rval si v nářku vlasy, skuče bolestí nad tím, že žádné radosti není popřáno na světě šprýmaři knížecímu. Pak se uklidnil a začal doufat Sedl si k ohništi a čekal na zázrak. Avšak nepřišel zázrak, ale bouře a baba. Obé společně, a proto nejprve sténal hrůzou v domnění, že obě přišlo kvůli němu. Jmenovala se baba Laverna, to pro posměch. Bydlila v domku, jehož trámy byly tak prohnilé, že jen dík zaříkávání nespadly a nezabily babu. Nikdo nevěděl, proč je živa, pouze ďábel. Ale nebyla vždy babou, v jiných dobách měla jiné jméno, jmenovala se Gianetta, jméno krásné jak ona sama, a byla z rodu Foscari, její pleť byla bělejší nad narcis a ústa rozkošnější než med z Hyméttu, do chrámu chodívali patricij šti synkové kvůli ní a snili o lásce, vášnivě se zapřísahajíce jměním i rodem, alé ona své srdce a tělo věnovala jen šlechtici Gianu Torelli, který vždy na ni čekával u kropenky a plakal láskou. Avšak její bratři nenáviděli Giana, vnikli jedné noci do její ložnice, kde se oddávala s miláčkem lásce, a probodali ho meči na jejím nahém těle, stala se krvavou nevěstou a nikdo už z mužů by se jí nebyl dotkl, bratři uťali jejímu miláčku hlavu, ale krásná Gianetta ji nalezla, vložila do kořenáče, nasypala hlínu, a když shnilo maso, zasadila květinu a slzami zalévala, květina rostla a voněla láskou, voněla polibky milovaných rtů, Gianetta sedávala stále jen u okna, líbala květinu, oplakávajíc lásku, divné to bylo bratrům, rozbili kořenáč, nalezli lebku a fenami vyhnali sestru z domu. Teď je babou, nikdo neví, odkud přišla do Florencie, je babou v hadrech, hnusnou a šerednou, matrónou lupičů, proto jí říkají Laverna, a také proto, aby měla aspoň nějaké jméno. Laverna, to podle nymfy, pulchra Laverna, to zní sice pro smích, ale tak zněla modlitba zlodějů a ničemů za časů římských: Pulchra Laverna, da mihl fallere, da iusto sanctoque videri, foetem peccatjs et fraudibus obice nubem — — Krásná Laverno, dej, abych mohl klamat a zdát se přitom spravedlivým a svatým, obklop nocí mé hříchy, moje podvody mrakem zahal — Tak zněla modlitba.

Baba je Lavernou, i když není nymfou. Slyšela O mrtvolce dítěte, a jako zvíře za mršinou, tak si přišla k bláznovi pro ni, plížíc se bouří a tmou. Neboť všeho lze užít z mrtvého dítěte, svaří-li se to s předepsanými dryáky a s moudře volenými sublimáty. Srdce volá srdce, to je tajemná pravda, a srdce dítěte s esencemi myrty povařené je dobré pro dívku, která Opuštěna, má porodit v hanbě. Lze dlouhou jehlou bodat dětské srdce povařené se svatební myrtou a přitom říkat: „Prima che‘l fuoco spenghi, fa ch‘a mia porta venghi —“ Dříve než oheň uhasne, dej, ať k mým dveřím se vrátí, tak ať ho bodá má láska, jak tomuto srdci já dělám Dětská ruka usušená v kouři dřeva šibeničního je dobrá pro loupeže, a každý obchod se podaří tornu, kdo má v měšci kousek dětských jater. Nezranitelnost přináší částečka žeber a chytrost lebeční kůstka, nejkrásnější dívky vstoupí do tvého lože, máš-li její stydkou část, a nikomu nepadne kůň, kdo má její plíce. Vše lze užít z dětské mrtvolky, je-li to dobře svařeno a s předepsanými obřady a sublimáty v hodinu ďábelské moci a sušeno pak v měsíčním svitu, probaturn est podle starých knih, i pupku lze užít a odřezků nehtů.

Musila baba nejprve blázna přesvědčit, že to není jeho dítě, ale blázen křičel hrůzou, že baba je z pekla a přišla si pro něho za trest, že nepohřbil. Teprve když cinkala penězi, slyše zlato, přestal se bát pekla, ale nechtěl dát dítě. Baba byla vzteklá, nechtělo se jí za bouře na hřbitově hrabat jiné, ale blázen nerozuměl, hádal se s babou a baba s bláznem, zatímco jejich stíny se objímaly, neboť kdykoliv proti sobě poskočili se zaťatými pěstmi, poskočil také na zdi stín, aby políbil druhého stín.

A posléze blázen pochopil. Baba přišla, aby pohřbila dítě! Děkoval babě v slzách a smál se, výskaje, že se dostane dítěti posvěcené země a baba je chytřejší nad kněze a pohřební bratrstva, neluští nejprve, zda bylo dítě pokřtěno a zda nepřinese mor. I vydal dítě a baba prchala lijákem a tmou, držíc studené tělíčko těsně přitisknuté k vyschlým prsům, spěchala; hned za svítání si k ní přijdou dva šlechtici pro nezranitelnost a pak ona krásná dívka .kupecká přijde, jménem Gianetta, na jejímž lůžku už s ní nespává její miláček, prchl, boje se jejích bratří, už tam nespává, aby líbal její krásná nahá ňadra, její nahé srdce, na které nesměle zatloukla pojednou. dětská dlaň. Laverna, ohyzdná jako noc, potvorná jako ďáblův škleb, zplihlé šedé vlasy majíc promáčené deštěm, přeskakovala kaluže vod jak velká hnusná žába, zatímco blázen ve svém domku se smál a tančil, neboť pohřbil dítě a ještě peníze vzal.

str. 289

Odpoledne se dloužilo. Nebe bylo průzračně modré. Od popraviště zněl temný hluk hlasů a šířil se. V kouři a v plamenech tam hynuly dvě ženy.

Neboť blázen Scarlattino, šprýmař knížecí, vzpomněl si jednou na mrtvé dítě a šel hledat jeho hrob. A nikde nenaleznuv, vyptával se po babě, jejíž ohyzdnost tak popsal, že poznali Lavernu, a ta, ač nemohla bláznovi ukázat hrob dítěte, přece ho vedla na hřbitov a pravila mu, že zde jest pohřbeno. A blázen tam nyní nosíval květiny, naříkal a lkal, až se to dověděl bohatý kupec, jehož dítě zde leželo, a užasl nad pohanou, kterou zde způsobil šprýmař Medicejských. Zbili tedy jeho sluhové blázna, ale Scarlattino bránil hrob zuřivě a tak ječel, že se sbíhali lidé, přišli biřici a pohněvaný kněz, a Scarlattino, vše jim vyprávěje, proklel babu, že mu ukázala nepravý hrobeček. Vědělo se, že baba čaruje, kněz i stráže zbystřili pozornost, a kam tedy dala dítě? Teprve na mučidlech se vyznala, a nálezy v jejím domku byly strašné. Mnohá tajemství záhadných zločinů byla nyní zjevna. A nalezeny také podivné kostry zvířecí, nejen dětské, pak pekelná znamení, vyschlá těla hadí, kosti, lebky a temné knihy, čarodějné amulety, zakrvácené kotlíky, zvěrokruh z rybích kostí, přísně svatou inkvizicí zakázaný, tyglíky zvané terrae vivificatio, měsidla, kde hořely skvrny podivnh1rev, záhadné kyzy, odřezky dřev, rtuť, antimon a sulfur, v baňkách prudce jedovaté šťávy, a všude zápach zdechlin, hniloby, mokvání, hnoje a kalu. Prašivé houby, slizce hnilobné, klouzaly pod nohama vstupujících a třísnily jejich střevíce svým hlenem. Netopýři spali v trámoví vedle sebe jak živá čarodějná abeceda a výr, probuzený leskem krunýřů, zděšeně houkal po babě, která propadla soudu, ohni a peklu. Ještě matróna lupičů doufala ve své druhy, ale ti se rozprchli, když slyšeli o zatčení nymfy Laverny. Doufala tedy v pomoc podzemní, ale neměla s sebou ani knihy, ani hůl, ani věc ze svatokrádeže, a mimoto byla zcela vyholena, zbavena všech chloupků a vlasů, aby ani jediným nemohla čarovat a přivolat na pomoc ďábla. Její domek byl rozbořen, místo posypáno solí a kněz slavnostně nad ním přečetl začátek evangelia sv. Jana, kap. I, verš 1— 18, ale když četl, vyšlehl náhle z bahnité půdy dlouhý zelený plamen, to na ně ďábel vyplázl jazyk, rozutekli se všichni a teprve odpoledne se vrátili pro ztracený kropáč, štólu, přilby a městský praporec.

Gianetta, krásná kupecká dívka, kterou opustil milenec, kdysi navštívila babu, neboť na její opuštěné srdce náhle zatloukla plaše dětská dlaň. Gianetta přijala lék z mrtvolky, aby v ní zemřelo její dítě, ale ono již dlouho v ní rostlo, co chvíli opřelo nožky o její život, cítila to, nechtělo zemřít dítě. Vzala tedy baba čarodějnou knihu, svařila silnější dryáky, dobře sublimované, dala Gianettě, a probatum est, zemřelo dítě. Ale povšimly si lecčehos pomlouvačné kmotry a Gianetta byla dosud na lůžku, když přišla stráž. Mučili zatím babu, která, když její nohy praskaly, drceny šroubováním železných plátů, vyřvala, že obě vraždily společně, ona i Gianetta, za měsíčního svitu vyšlo z ní dítě a baba radila, jak má Gianetta přelomit jeho krček, volajíc na pomoc sedm příšer pekelných, které pak přišly, a rády, větší cenu má pro ně smrt dítěte v rukou matky než v hadru baby Laverny. To vše tedy stačilo pro útrpnou smrt, neboť jest psáno v knihách městského práva: maleficos non patieris vivere, čaroděje nenecháš žíti. A tak obě hořely společně, protože společně čarovaly a společně vraždily.

Lidu bylo kolem plno, všichni zvědavě přihlíželi, která z nich dříve zemře a zda se neobjeví podivná znamení v plamenech, jako se stává, když je nablízku ďábel. Lid se nerozcházel, hrůza byla stále zvědavější, ještě dlouho to bude hořet, byť se přece jen soudcové byli slitovali nad mladickou krásou Gianetty a tuto odsoudili k ohni rychlejšímu. Proto kat pod Gianettou narovnal pouze suché dřevo s řádně sestavenými průduchy, chodbičkami a mezerami podle regulí svého řemesla, a ještě polil hořlavinou a nedal Gianettě na srdce studený obkladek jako babě, která měla mít smrt pomalou, trápivou a pod níž hranice byla jinak upravena, aby kůl dobře trčel, průduchy byly jinak sestaveny, musily být jinak složeny dřevěné chodbičky, aby šlehal jen čistý plamen, aby babu kouř předčasně nezadusil, a také řetěz byl dostatečně dlouhý, neboť tančit bude baba, skákat na hořících prknech, až jí zmrzačené nohy prošlehne nejprudší žár.

A ohně hořely. Zasvítilo nahé dívčí tělo u kůlu, neboť hned první plamen z ní smetl popravní košili. Oheň ovíjel něžnou křivku jejích boků a jeden z plamenů políbil malá ňadra s hroty nabobtnalými, políbil, a zanechávaje na nich růžový stín, prošel dřevem. Dívka měla již plné vlasy žhavých oharků, ale pak se tato rubínová síťka proměnila v plamen a hořící vlasy jí padaly po ramenou, ňadrech a zádech, až její bolestný křik pronikal hukotem ohně a větru. Již ze všech stran olizovaly plameny její mladou nahotu, plazily se po břichu a napjatých stehnech, ohryzávaly boky a kolena, až jeden se vypjal co nejvýše, urval kus její paže, a opět se stočil a svinul u nohou jako pes. Lid se díval a křičel. Pak kůl se začal pomalu naklánět, bylo zřejmo, že kat ulevil, jak nejvíce mohl, málo upevnil kůl, a nyní se kácí dřevo s dívčím tělem do plamenů, dívka pokrytá purpurem padá na ohnivé lůžko. Oheň se vzedmul v jediný stojazyčný plamen. A tu kat, jak bylo zvykem ve chvíli umírání, třikrát zavolal její jméno. A ti lidé, kteří ji znali, naposled se s ní loučili, a pak zakrátko volal všechen lid: Gianetto! Gianetto!, zatímco ona, zběsile vypjavši svoji nahotu v oblouk, vzdávala se smrti, oči již majíc pokryty šedivou páskou popela, stále se ovíjející. Gianetto! volali ji naposled, ale ona -už neodpovídala.

A tu baba, jejíž strupatá kůže již praskala suchým žárem, ve chvíli nevýslovných muk se rozpomenula, že je to její jméno a že ona je tou Gianettou, kterou nyní naposled volají pro útěchu umírajícímu. Vše se jí pojednou prolnulo v bílém žáru žíznivého ohně. Gianettou jest, jméno krásné jak ona sama, pochází z rodu Foscari, její pleť je bělejší nad narcis, postava plná půvabu a vnad, do chrámu chodívali synové patricijští kvůli ní a snili o lásce, vášnivě se zapřísahajíce jměním i rodem, ale ona své srdce dala jen jedinému, a to šlechtici Gianu Torelli, který vždy na ni čekával u kropenky a sténal láskou. Gianettou byla, a nyní se svíjel na jejím těle horký plamen jak nahý milenec, do ložnice vnikli bratři, nenáviděli Giana pro svár rodů a probodli ho na jejím těle, jeho hlava pálí a žhne, nalezla ji, vložila do kořenáče, shnila hlava, ona zasadila květ, slzami zalévala a nyní se sesula pádem hořícího těla kupecké dívky část hranice, porušeny jsou důmyslné průduchy, stoupá kouř, marně přiskočil kat se svými pacholky, aby dlouhými bidly napravili a znovu srovnali dřevo, stoupá dým, stoupá, stoupá, květ rostl a voněl, voněl jak polibky milovaných rtů, voněla dlouze ke kouři, nemohla se nasytit, květina rostla až k jejím rtům, nakláněla se za ní, řetěz byl dostatečně dlouhý, aby musila tančit, ale ona netančila, nakláněla se, voněla, kouř stoupal, květina rostla, a ona vdechovala tuto vůni tak dlouho, až její duši vzal ďábel.

Průzračné modré odpoledne se dloužilo. Pak se rozcházel lid a kat shrnul popel do velkých nádob, v průvodu stráže odešel k Amu a tam vše hodil do vln.

schulze- Milenky_kardinalu.txt

=============================

14:48 20.3.2016

Kámen a bolest

Karel Schulz

ČS spisovatel 1989

(skenováno)

str.222

Milenky kardinálů

Byla zde Adrienna de Milla, Španělka, sestřenice kardinála Roderiga, zvaná též v Rímě jeho kuplířkou, vysoká, vznosná, plná španělské krásy, pověstné krásy aranjuezské, hrdě se vysmívající tornu, čím ji nazývali, ač bylo jisto, že každá žena, dříve než ulehla do lůžka kardinálova, prošla jejími komnatami a řídila se podle jejích pokynů a rad. Adrienna nyní seděla nakloněna k Maddaleně Medicejské, lilii florentské, manželce papežova syna Franceska Ciby, která loni po přetěžkém těhotenství porodila syna, slavně pak pokřtěného za účasti osmi kardinálů kancléřem církve Roderigem Borgiou. Nyní jí cosi vyprávěla, usmívajíc se svým vzrušeným, okouzlujícím úsměvem. Po její pravici byla jedenáctiletá dcerka kardinálova Lucrezia Borgia, zářící nádherou těžkých zlatých vlasů, pružná a štíhlá, prsů vypjatých, očí tak jasně modrých, že jim říkali bilé, tváří oválných a drobné brady, pokojná a sladká, obestřena těžkým účesem vlasů jak zlatým oblakem. Se smíchem vyprávějíc o včerejším tanci u kardinála dell Ponte, kde byl též princ Zizi, převlečený za barbara z Tunisu, držela ji za ruce její nejvěrnější družka, šestnáctiletá Giulia Farnese, která se právě stala novou milenkou kardinála Roderiga, Lucreziina otce. Před rokem, patnáctiletá, se vdala za sedmnáctiletého knížete Orso Orsini, syna Adrienny de Milla a Lodovika Orsini, pána na Basanello, a nyní střídá lůžko manželovo s lůžkem šedesátiletého kardinála, jemuž říká strýčku. Orso Orsini, sedmnáctiletý, to ví, ale nereptá. Není tornu tak dlouho, kdy se smířili Orsiniové s mocným Borgiou, nařídili mu tedy, aby nereptal. Je mu sedmnáct let, netrudí se těmito věcmi, a pak jest zde Paola della Casa, šlechtična spoletská, návštěvou v Rímě, která dává zapomenutí, jejíž ňadra jsou těžší a náruč zkušenější, nebylo třeba rodinných příkazů, aby nereptal. Giulia Farnese, šestnáctiletá jeho choť a milenka kardinála kancléře církve, je tak krásná, že jí v Rímě říkají La Bella, není třeba nic přidávat, aby se vědělo, o kom je řeč. To stačí pro pýchu manželovu. Paola della Casa je krásná jinak, zkušenější,

schulze- po_bouri_v_Perugii-kamen_a_bolest.txt

=============================================

14:52 20.3.2016

Kámen a bolest

Karel Schulz

(skenováno)

str.226

Neokázakost aristotelika

I kdyby byl papež přítomen, opozdí se Pomponius Laetus. Pohrdal slávou a poctami Antisthenés a ničím nebyla přízeň mocných Charmidovi, synu Glaukovu. Směšným se zdál každý obdiv Prótagorovi, a Hippiás, neznamenitější ze sofistů, tvrdíval, že jen otrok a pes se znají lísat z přílišné úcty, kdo tak činí, má povahu psí nebo otročí. Pohrdal poctami Solón, pohrdal poctami Gorgiás, nesnížil se pro obdiv k mocným filozof Héraklitos a vysmíval se mu Sófróniskův syn, pohrdal jimi mudřec z Halikarnássu — a Pomponius Laetus, profesor univerzity římské, neměl by pohrdat? I kdyby byl papež přítomen, opozdí se, a neopozdil by se leda při Velkých panathénajích.