Materiálně jsme se měli dobře - velký nový dům, velkou zahradu, dvě auta... studoval jsem vejšku, takže výhled na dobrý příjem. Ale pocit naplnění stále nikde. Tak jsem začal "hledat".

Z některých známých se vyklubali křesťané a tak mi o víře něco málo řekli. Zaujala mě kázání nějakého protestantského pastora na rádiu Proglas, které mě jinak docela štvalo, protože mi lezlo do mé oblíbené rockové stanice. Docela na mě v tomto směru zapůsobily dva muzikály (JSC a Johanka z Arku) a nějaké filmy. A tak jsem se asi ve 23 letech začal více zajímat o duchovní rozměr člověka. Nejdřív v sousedním městě u metodistů, pak ještě v jiném městě na Alfa-kurzech (povídání o víře stravitelné pro nevěřící; v Chrudimi je občas pořádají katolíci) v jednom Křesťanském společenství.

Hledání jsem skončil po 6ti letech "hledání" křtem v katolické církvi, s pomocí které jdou svou duchovní cestu dodnes. Tím určitě neříkám, že jsou (jsme:) obecně lepší. Prostě mně osobně víc sedělo katolické pojetí. Věřím, že mnozí se lépe nacházejí v jiných církvích. A Bohu díky, že se v nich zjevil těm, které my a naši předchůdci svou nedokonalostí odradili!

Jak jinak vysvětlit, že po 200 letech osvícenství v Čechách jsou ateisté stále v menšině? (½ věří ve věštce, horoskopy, amulety, talismany či pověry  (z Dana Hamplová; NAŠE SPOLEČNOST   1 • 2010; Česká religiozita – církevní příslušnost a víra  ve světle Sčítání lidu a dat ISSP 2008, http://www.soc.cas.cz/publikace/ceska-religiozita-cirkevni-prislusnost-vira-ve-svetle-scitani-lidu-data-issp-2008), (str. 6), dále http://www.soc.cas.cz/publikace/cemu-cesi-veri-dimenze-soudobe-ceske-religiozity; podobně http://sreview.soc.cas.cz/cs/issue/7-sociologicky-casopis-czech-sociological-review-4-2008/75 (str.709 dole), ca. 10% se aktivně účastní organizovaného náboženství (z Dana Hamplová; NAŠE SPOLEČNOST   1 • 2010; Česká religiozita – církevní příslušnost a víra  ve světle Sčítání lidu a dat ISSP 2008, http://www.soc.cas.cz/publikace/ceska-religiozita-cirkevni-prislusnost-vira-ve-svetle-scitani-lidu-data-issp-2008), (str. 6); podobně http://sreview.soc.cas.cz/cs/issue/7-sociologicky-casopis-czech-sociological-review-4-2008/75 (str.709 dole), další se zabývají východními směry, new age, antroposofií Antroposofie je esoterická nauka odvozená od teosofie nabízející mystický vhled do podstaty člověka, přírody a nadsmyslově duchovních světů. Antroposofie se „při prozkoumávání duchovního světa zaměřuje na dosáhnutí přesnosti a srozumitelnosti přírodovědeckého výzkumu fyzického světa“.Antroposofie byla velmi rozšířena počátkem 20. století a v její střízlivější podobě je základem kontroverzní (steinerovské) waldorfské pedagogiky.^[4] V praxi je antroposofická filozofie využívána zejména při výuce pacientů s duševními poruchami (Camphillské hnutí), při alternativním způsobu hospodaření (biodynamickém zemědělství), v antroposofické medicíně (kombinace alternativní, homeopatické a bylinkářské medicíny)^[5] a v etickém bankovnictví (sociální alternativa bankovních půjček a investic).^[1][6] Antroposofická společnost má své mezinárodní sídlo (Goetheanum) v Dornachu ve Švýcarsku. (z http://cs.wikipedia.org/wiki/Antroposofie) či satanismem.). „V boha nevěřím, ale někdy mi schází“ podtitul německého vydání knihy Žádný důvod k obavám, Julian Barnes. (česky: http://www.bux.cz/literarni-kavarna/recenze/zadny-duvod-k-obavam.html; německy: http://www.kiwi-verlag.de/buch/nichts-was-man-fuerchten-muesste/978-3-462-04186-6/).

Jak jinak vysvětlit, že v mnohých vyspělých a demokratických zemích se k tradičnímu náboženství hlásí někdy i přes polovina „normálních“ lidí (z Dana Hamplová; NAŠE SPOLEČNOST   1 • 2010; Česká religiozita – církevní příslušnost a víra  ve světle Sčítání lidu a dat ISSP 2008, http://www.soc.cas.cz/publikace/ceska-religiozita-cirkevni-prislusnost-vira-ve-svetle-scitani-lidu-data-issp-2008), (str.6)?

Nabízí se vysvětlení, že kromě tělesných potřeb, potřeby bezpečí, spoluúčasti, uznání http://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida apod. má člověk více či méně rozvinutou potřebu duchovního zakotvení, které není závislé na rozumovém poznání, aktuálním vědeckém či politickém trendu. Dokonce i individualistický psycholog Maslow koncem svého života poukazoval na potřebu člověka realizovat se vyšším smyslem http://en.wikipedia.org/wiki/Maslow%27s_hierarchy_of_needs#Self-transcendence  

Víra je myšlenkový a hodnotový systém nezávislý na času. Ačkoliv základní knihy jsou psány archaickým jazykem a ovlivněné historickými reálii, postata je stále aktuální. Věřící každého současného náboženství hledají důvěryhodné odpovědi na aktuální společenské otázky, které odpovídají příslušnému ověřenému hodnotovému systému. My jsme z křesťanského prostředí, kde je mnoho takových dokumentů. Pěkným příkladem je Kompendium sociální nauky církve, které má asi 500 stran a je to taková kuchařka, kde si lze najít doporučené postoje ke všem aktuálním tématům včetně teologického, sociologického a psychologického zdůvodnění. Existuje i stručný výtah psaný laickým jazykem - „Pozvání na cestu - Příspěvek k diskusi o člověku, společnosti a smyslu života podle sociálního učení katolické církve“ http://www.apha.cz/prezentace-kompendia-socialni-nauky-cirkve, ve kterém si každý může zkonfrontovat své názory na témata, jako je válka, odbory, terorismus, zodpovědnost politiků, osobní svoboda apod.
Tyto dokumenty nejsou ani pro katolíky závazné. Ale kdo upřímně a nesobecky hledá spravedlivé odpovědi, pro toho to může být relevantní zdroj informací a podnětů, aby navázal na jiné a „nevařil z vody“.
Podobně např. islámští teologové vydávají mnoho doporučení k dnešnímu životu a kupodivu jsou prý ve většině shodná s těmi křesťanskými (viz Hošek). O výstupech východních náboženství a židovství toho moc nevíme, ale může to být podobné. 

Je tedy pravda, že v některých zemích jsou církve spojeny s vládnoucí mocí, a pak je otázka, jestli jsou to ještě církve nebo spíš složky státu (Rusko, Írán apod.). Proto je nutné brát výstupy takových "církví" s rezervou. Podobný problém měly i křesťanské církve v Evropě v různých dobách středověku a novověku, u nás katolická jak za Habsburků, tak za komunistů.

Většina tradičních náboženství - východní, monoteistická i mnohá přírodní - určují základní hodnoty pro relativně spravedlivou společnost, např. že přiznává hodnotu každému člověku. Většina tradičních náboženství - východní, monoteistická i mnohá přírodní - vede ke společensky prospěšnému chování tím, že je motivují k pomoci druhým nebo aspoň neubližování a mírní tlaky „silných“ vůči „slabým“ podobně, oč se snaží „moderní západní“ společnost. Toto chování však odůvodňují vyšším, člověka přesahujícím smyslem. Proto je hůře zpochybnitelné a lze ho hůře deformovat ve vlastní prospěch některých jednotlivců. Tak například křesťanství je přímo založeno na smírném soužití se všemi a na budování společného dobra. Co znám, tak křesťané se vesměs snaží na sobě pracovat – ne snad aby byli lepší než ostatní, ale aby byli lepší než bývali. Předpokládám, že podobné to má islám, židovství, buddhismus či hinduismus. Podobné hodnoty tvořící lidskou společnost však postrádám u konzumní či ryze liberální společnosti založené na zisku či spotřebě. 

A přitom fungující lidská společnost je nutná podmínka pro rozvíjení lidství. Bez společnosti by byl člověk jen krutým, ubohým a zimou, hladem a strachem strádajícím zvířetem.

O co by se nám všem žilo lépe, kdyby všichni dodržovali třeba jen desatero (nebudeš krást, nezabiješ či neohrozíš nikoho, nebudeš závidět, svádět vdané/ženaté...)? Máme dojem, že křesťané-muslimové-židé jsou v jeho dodržování v průměru důslednější než ostatní. Možná také proto raději vidí kolem sebe souvěrce, aby se nemuseli tolik bát, co jim kdo kde kdy provede K přibližně témuž se snaží vést občany také sekulární společnost (tj. bez náboženských hodnot). Rozdíl je v motivaci, která je zde zejména rozumová, tedy individuální = pro každého může být jiná. Pro nepřizpůsobivé jsou zde zákony, ale víme, jak stěží jsou vynutitelné, jak ubohá je objasněnost trestných činů apod.
Je otázka, jak bude vypadat společnost, až vyvanou zažité křesťanské hodnoty předávané rodiči (poté, co jsou pomalu vytlačovány z právního řádu). Nepohřbí nakonec občanská společnost sebe sama voláním po diktátorech, aby konečně udělali pořádek?
Monoteistická náboženství (židé-křesťané-islám) na to mají své vysvětlení: Podstata je v tom, kdo určuje, co je dobré a zlé. V případě, že si dobro a zlo určují lidé sami, jsou konfrontováni se všemi způsoby definice „dobra“ – od relativismu až k válce všem proti všem. Potřebují své dobro vždy prosadit, často silou. Nakonec se vždy dobrem stane to, co vyhovuje v danou chvíli silným a mocným... (2.přednáška Zacheus 2015, 15.min, L.Herián, http://www.familia.cz/zacheus/prednasky/).
Podle některých filosofů je náboženství nedílnou a nutnou součástí spravedlivé společnosti, protože ta nemůže fungovat pouze na rozumovém poznání (vědě). A tam, kde mají náboženství a "věda" různý pohled na stejnou věc, podle nich rozhoduje "veřejný rozum".
Společnost 21.stol. označují jako postsekulární, jako nástupce několika desetiletí sekulární společnosti (podle M.Webera 1978), která vycházela ze scitentismu, tedy že vědou a rozumovým poznáním dokážeme vysvětlit a odůvodnit fungování a smysl světa, vymýtit nemoci a války, v čehož důsledku bylo náboženství odsouváno do iracionality a soukromí. Ale válek a nemocí přibývá, nevysvětlených věcí v různých oblastech vědy neubývá a přitom náboženství stále nevymřelo.
"...Habermas se staví také proti nároku naturalismu, který se domnívá, že člověka s jeho myšlením a jednáním lze beze zbytku vysvětlit aplikací přírodovědeckého paradigmatu na všechny formy poznání. Došel k přesvědčení, že úlohou veřejného rozumu je zkoumat také racionalitu metodické premisy přírodovědeckého výzkumu, která činí přírodovědecký výzkum základem obsáhlé nauky včetně úplného výkladu světa.
Podobně je však nutno postupovat i při zkoumání náboženských zdrojů poznání, názorů a úsudků (například „Písma svatého‘ „Zjevení“ nebo „náboženských prožitků“ jednotlivců i skupin lidí), které údajně nelze intersubjektivně zpochybnit a které jsou pro tyto lidi smyslem jejich života i celého světa. I oni musí toto poznání a jeho obsah předložit veřejnosti (veřejnému rozumu) srozumitelným způsobem, a to bez ohledu na tvrzení náboženských představitelů, že jejich učení může člověk patřičně poznat jen úkonem víry. Kritérium patřičného porozumění jen úkonem víry nemůže hrát rozhodující úlohu. Obsah (toho, v co se věří) přijatý pouze úkonem víry a takto přijaté náboženské učení jakožto „pravdivé“ se musí ve svém opodstatnění srozumitelně předložit i těm, kteří, ať už z jakéhokoliv důvodu, je nemohou nebo nechtějí přijmout. "
(Postekulární konstelace - Nový vztah mezi náboženstvím a rozumem, Matthias Lutz-Bachmann, Universum 2/2015 Str. 14 – 18, článek mám v případě zájmu k dispozici, v němčině lze objednat zde.)

Snaží se zde pootevřít branku do světa víry, které je posledních 200 let postupně ubírán prostor v „západní“ společnosti – podle nás ke škodě a možná i zániku společnosti Spravedlivá společnost může fungovat pouze, pokud ji tvoří a hlavně vede nezanedbatelný počet lidí, kteří nemyslí jen na sebe. Čím více má člověk „srdce“ naplněno hodnotami pro druhé, tím méně místa pro sobectví v něm zbude. Hodnoty pro druhé nemusí vznikat nutně jen náboženstvím, nicméně náboženství mají obvykle ověřené metody, jak tyto hodnoty v člověku rozvíjet a udržovat. Další výhoda je, že v rámci náboženství jsou ty hodnoty jednotné a tedy lze je snáze ve společnosti uplatňovat.

Když člověk věří pouze v sebe a žije pro sebe, může z "normálního" sobectví sklouznout k bezohlednému a účelovému sobectví, zvlášť pokud má moc, k ovládání druhých.

Další obtíž je neochota takového člověka bránit či hájit společnost (ať bránit demokracii či svá práva proti různým formám totality či manipulace, zájmy bezbranných či slabších či zemi ve válce). Však to je také jedna z příčin, proč Římská říše neobstála před útoky barbarů (také pro přebujelou administrativu a korupci) . Dokázala by třeba západní armáda bojovat proti barbarům z ISIS, kdyby z nějakého důvodu ztratila technickou převahu (např. by vypadly dodávky ropy a státní rezervy by byly vyhozeny do vzduchu) <http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-bezmoc-mocnych-1-0rl-/p_zahranici.aspx?c=A141028_162703_p_zahranici_wag>. Poznámka - ač se Islámský stát nazývá islámský, je to jen lež, není to stát, ani islámský

Jiný důvod zazněl v diskusi Oldřicha Říhy a Vladimíra Körnera v pořadu „Čtenářský deník Vladimír Körner: Údolí včel“ (Premiéra: 21. 12. 2008  09:45 na ČT2) – (mluví o knize Údolí včel V.Körnera < http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD_v%C4%8Del> )
VK: (...) Bez víry se žít nedá. Společnost bez víry je odsouzena k zániku.
OŘ: Já bych protestoval. No. Vidíš ten rozpor... Já bych protestoval. Já tady schválně čtu nějaké ukázky, že se mi ta víra vůbec nelíbí. Já mám úplný protinázor, že lidi by mohlo osvobodit, kdyby nepotřebovali tu víru. Nejlepší víra je sám v sebe, ve svoje schopnosti, ve svoji hrdost, ve svoji vnitřní spravedlnost nebo pravdomluvnost. To jsou taková klišé, ale trvám si na tom, že proti tomuhle názoru stavím oprostit se od víry a nežít tak, jak je popsáno v této knížce. Já mám připravenou další ukázku právě o tom fanatizmu(...)
VK: To, co jsem psal, říkali, že je barbarsky surové a dnes je to selanka proti tomu, co se děje. Podívejte se jen na tyhle zdi a na tyhle reklamy, kam to vede. To je naprostá kulturní devastace.(...)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169663406-ctenarsky-denik/308295350470016-ctenarsky-denik-vladimir-korner-udoli-vcel/titulky?kvalita=nizka .

Za posledních 200 let učinilo lidstvo velký pokrok v oblastech ve prospěch jedince, tedy v zemědělství, technice, astronomii, zdravotnictví v oblasti těla, v archeologii a historii anebo v zajištění živobytí. V těchto oblastech nás zkušenosti předešlých stovek generací už o moc dál asi neposunou.

Slabší to je už v budování lidské společnosti, vezmeme-li v úvahu „míru štěstí“ či uspokojení, která se poslední dobou také už zkoumá a ve které západní společnosti moc nevynikají Subjective Well-Being - The Science of Happiness and a Proposal for a National Index (str.37). V knihách tradičních náboženství lze nalézt mnoho časem prověřených návodů, jak dobře žít. Dobře jak z hlediska jednotlivce, tak i z hlediska společnosti, bez které se člověk neobejde. Jsou to postupy dlouhodobě udržitelné - což se nedá říci o mnohých tendencích dnešního světa.Za poslední tisíce let se příliš nezměnil člověk a umění žití ve společnosti. Za tu dobu si lidstvo vyzkoušelo mnoho přístupů soužití. I takové, které zpočátku vypadaly příjemně, ale během pár generací vedly k záhubě. Moudří těch dob tyto zkušenosti zapisovali a pro poučení předávali dalším generacím, které je dále rozvíjely a zapisovaly. Všechna tradiční náboženství uctívají knihy, kde lze najít mnoho zaznamenaných chyb minulých generací, ze kterých když se nepoučíme, tak je budeme nuceni zopakovat. Toto jsou zkušenosti, které lze stěží nahradit nějakým dílčím výzkumem izolovaného vědního oboru, i kdyby trval dvacet let a kdyby ho pak dnešní společnost zaměřená na zisk jednotlivce a horizont následujících pár let poté vzala vážně.

Většina náboženských systémů zvyšuje pocit bezpečí díky zaměření na vyšší smysl. Podle psychologa Maslowa je jedna ze základních lidských potřeb (hned na druhém místě) potřeba bezpečí (http://cs.wikipedia.org/wiki/Maslowova_pyramida): osobní, materiální a zdravotní. Uspokojení této (stejně jako každé jiné) potřeby je relativní, je dáno rozdílem očekávání a plnění. Ačkoliv „moderní“ společnost úspěšně zvyšuje plnění, zvětšuje zároveň i očekávání, takže uspokojení potřeby u mnohých stále nepřichází a mnozí jsou stále nespokojení. Zaměření různých náboženství na duši a vyšší smysl života (transcendentno) naopak snižuje očekávání, čímž může dosáhnout uspokojení potřeby bezpečí, zvlášť v prostředí naší hmotně blahobytné společnosti.

Víra může dát člověku takový smysl a nesměrování života, které může být smysluplné i ve stáří, v nemoci či krizových situacích, kdy mnohé jiné hodnoty a cíle pozbývají smyslu. Každý tvor má nějaký smysl života, podle kterého směruje svůj život. Výchozí (defaultní:) pro lidi i zvířata je určitě pud sebezáchovy, zachování rodu či uspokojování potřeb. Některým lidem to však přijde málo a vědomě či nevědomě hledají další, tzv. vyšší smysly (ono málokoho asi uspokojí, že za svůj život vyprodukuje 21kg hnoje, 40m3 moči a spálí 20m3 ropy ze 400 tun třetihorních přesliček). Prvotní nasměrování si člověk obyčejně bere z rodiny nebo ze společenství, ve kterém vyrůstá, ale pak ho rozvíjí přiměřeně věku. Protože jsme jen lidi a chutě i schopnosti i rozhledy se mění, tak někdy může dojít k úplnému obratu, kdy člověk předchozí život „zahodí“ a začne od nuly jiným směrem, což není příliš efektivní, zvlášť když to je v pozdním věku. Nasměrovat se časem ověřeným směrem naznačeným vírou má velkou naději, že se neukáže jako mylný směr (u někoho také, ale jistě méně, než orientace na vrcholový sport, flirtování se ženami nebo vydělávání peněz).

Křesťanství určitě a možná i další náboženství dokáží mobilizovat lidi dobré vůle k budování společného dobra proti defétismu (poraženectví), nihilismu, individualismu a prospěchářstvím, které trápí dnes skoro každého, ale samo se nevymýtí.
Paul Valadier: Předně je (křesťaství) schopno mobilizovat lidi dobré vůle k odpírání defétismu, nihilismu atd. Ale osobně mne v poslední době zaujalo ještě něco jiného: přínos křesťanství nespočívá ani tak v hotových odpovědích na současné problémy jako ve schopnosti vytvářet prostor. Skoro odevšad dnes slyšíme, že je konec „velkých příběhů“, že dějiny nejsou nositelem žádného smyslu, a že tedy žijeme v „přítomnismu“; já tvrdím, že jedním z velkých přínosů křesťanství dnešku je právě velký, v současnosti se odehrávající příběh. Každý věřící říká, když se modlí otčenáš... přijď království tvé, a když slavíme eucharistii, říkáme, že čekáme Kristův příchod. To je mesiášský rozměr křesťanství! To nejsou prázdná slova, protože křesťan konkrétně liturgií, modlitbou a eschatologickou nadějí prohlašuje, že dějiny neskončily a že my nejsme jen adepty smrti, ale žijeme nadějí a očekáváním toho, co přijde.
To jistě není bezprostřední řešení žádného z problémů, kterými se zabýváme, ale probouzí v nás elán spolu s energií k jejich řešení, v protikladu k současnému převládajícímu pesimismu. V tomto ohledu nabízí křesťanství a už i celá Bible úžasný příběh od ráje až do nebeského Jeruzaléma spolu s filosofií dějin, případně s filosofií kumulativního pokroku. Křesťanská intuice, vypracovaná sv. Augustinem a nedávno také J. Maritainem, vidí dějiny jako trvalé spojení dobra se zlem: kdykoli se v dějinách stane něco pozitivního, ukáže se, že zároveň vyvstává také cosi zlého. Dějiny se nevytvářejí postupnou akumulací dobra, ale nejsou ani rostoucí hromadou zla. Každý historický pokrok může být zároveň zatížen regresí. Můžeme uvést řadu příkladů ze žhavé současnosti: atomová energie, internet, genetika... Křesťana tato situace inspiruje ke střízlivosti a bdělosti jak vůči naivní víře v trvalý dějinný pokrok, tak vůči prorokům užuž se na nás řítících apokalyptických hrůz. Člověk je schopen postupovat dějinami velkými činy ale vždy musí počítat i s jejich možným zneužitím a jejich stinnou stránkou i vtom nejhorším slova smyslu.
(P.Valadier – francouzský teolog; převzato z „Jean-Marc Ferry a Paul Valadier o vztahu náboženství a politiky“, Universum 2015-1)

Mnozí věřící minulosti i současnosti dokazují úžasné věci – a velmi pravděpodobně právě díky své víře. V našem prostření např. Kufa, Bosco, a mnozí další V katolické církvi bývá zvyk takové lidi časem blahoslavit a svatořečit, ale také to se musí brát s rezervou. V té tisícovce svatých je také mnoho „nudných“ osobností, u kterých to vypadá spíš na titul z protekce nebo že řešili téma aktuální pouze v jejich době.
Každý si může najít své svaté a ostatní ignorovat; oni zase oslovují někoho jiného, to není nic divného. Pod církev (aspoň tu naší katolickou) se vejde široké spektrum povah a postojů.
A také je spousta inspirativních křesťanů, kteří svatořečení nejsou, a kteří své moudrosti dosáhli právě vírou.. Podobně židé, muslimové, buddhisté, síkhové mají své osobnosti budující společné dobro a rozvoj člověka.

Vedle mnoha prospěšných necírkevních aktivit vzniká i v rámci církví řada užitečných a vírou motivovaných aktivit prospěšných pro celou společnost, které by jinak stěží vznikly: Manželská setkání, kurs Zacheus, předmanželské kurzy, akce pro plnější rodičovství atd.

Obecně vzato – možná je, možná není – kdo ví?

Zde v Čechách je po duchovní stránce ověřené. Je zde přes tisíc let. Odpovídá naší mentalitě a kultuře. Nabízí duchovní rozvoj i společenskou kultivaci stejně jako ostatní náboženství. Pokud se chce někdo duchovně rozvíjet, tak v křesťanství tu má nejlepší servis.

To jsou zde podstatné otázky. Bylo by asi zoufalé hledat a podřizovat se vůli někoho, kdo neexistuje.

I Ježíš Matouš 27,46 http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/nbk/Mt27.php nebo sv. Pavel 1.Korintským 15,12-20 http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/nbk/1K15.php si je kladli. Křesťané si musí na tyto otázky v různých životních situacích zas a znovu odpovídat. Jak praví klasik: „co je bez chvění, není pevné“ Vladimír Holan: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.“ http://www.databazeknih.cz/citaty/vladimir-holan-557 nebo https://kichesed.signaly.cz/1103/posledni. A že křesťany ještě jsme, svědčí o tom, že se nám na ni daří odpovídat.

Bůh není vidět Jan 1,18 http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/nbk/J1.php, ale dává se poznat se podle působení. Stejně jako protony nebo magnetické pole či neutronové hvězdy také nikdy nikdo neviděl, ale málokdo o nich nepochybuje.

Nemáme raději počkat, něž budeme mít 100% jistotu? Není „vrabec v hrsti“ (= to co mám tady a teď) lepší než „holub na střeše“ (= lepší společnost, lepší vztahy i mezi cizími, třeba i spása)? Lze ale mít na tomhle světě vůbec něco 100% jisté? Vždyť třeba i smrt zpochybňují křesťané a buddhisté a budovatelé ohromných děl.
Abychom nepřešlapovali celý život na místě, je možná lepší říct si „Dejme tomu, že...“ a jít kus jeho cestou a okusit plody. Lépe to vyjádřili básníci (Landa Daniel, z písně Šance: „A tak jsem vděčnej za tu šanci, že přijde po životě ráj, kde ti suchou deku daj. A snad tam budou pěkný stromy a čistý záchody - to mám rád. A když nic není, tak co to změní? Já se obávám že nic.Všechno má svůj rub i líc. Ale tu šanci, tu si prostě nedám vzít....   „ http://www.karaoketexty.sk/texty-piesni/landa-daniel/sance-1254, Jiří Smrž, U2  „Vliv U2 daleko přesahuje hranice popkultury. Jejich písně povzbudily mnohé posluchače k tomu, aby svoji víru proměnili v činy, aby se vydali na pomoc chudým a těm, kteří jsou na okraji společnosti. Tato kniha se vydává po stopách duchovních témat, která U2 ve svých písních sdílejí.
"U2 jsou výzvou k dospělému křesťanství, lidsky přirozenému, a proto prostému, výzvou k životu stejně strhujícímu jako jejich hudba." Ladislav Heryán — kněz, „pastor undergroundu“
"U2 mohou někomu připadat bombastičtí, zpěvák Bono jako pop-star s mesiášským komplexem.  Ale nikdy nebyli lhostejní a nikdy nebyli bohorovní. Tato kniha předává čtenářům mimořádnou lekci, odhalenou v písních U2. Je možné spojit ambice s pokorou? Jde o dobrodružnou literaturu!" Petr Vizina — vedoucí kulturní redakce ČT“
z popisu knihy „Evangelium podle U2“ na http://www.biblion.cz/detail/33-evangelium-podle-u2
Rozbor jedné písně včetně okolností, něco o skupině: http://is.jabok.cz/el/JA10/zima2010/T521/SeminarU2.txt, Zmožek (zde)).

Tvrdí se, že Bůh je 100% láska, že miluje lidi, že odpouští. Ale proč dopouští smrt, nemoci, války, korupci, přírodní katastrofy? Neříká se „boží dopuštění?“ I na toto si každý křesťan najde odpověď Např.: Bůh miluje a stará se o lidi podobně, jako otec či matka miluje a stará se o své děti (akorát Bůh je dokonalejší, on vždy miluje stejně hodné i nehodné, neposlušné, nehezké i nevýkonné).
Milující rodiče se snaží své děti chránit před nástrahami světa a naučit je postarat se o svou rodinu a blízké, protože vědí, že to je pro ně to nejlepší.
Nedovolí jim všechno, co by děti chtěly, protože vědí, že by je to mohlo zahubit anebo budoucí život ztížit. Ale zase je nechají něco si zkusit, ač vědí, že narazí, aby si to samy vyzkoušely. Mohou děti pouze chránit před vším, před auty, bacily, podvodníky, zlými lidmi, jak by pak proti nim obstály, až by se s nimi jednou setkaly? Ale chrání je, aby si při to všem zkoušení trvale neublížily.
Také jim ale dopřejí – např. sladkosti a zábavu i počítačové hry, ačkoliv ty jim většinou k rozvoji moc neposlouží (po sladkostech akorát ztloustnou a zkazí se jim zuby). Děti většinou nejsou schopny pochopit smysl těchto omezení, připadají jim zbytečně přísná a těší se, až budou dospělí, aby je nikdo neomezoval, protože nevědí, že jsme omezeni ještě více, než ony.
Podobné by to mohlo být s „dětmi“ Božími. Milující Bůh je chce připravit na hodnotnější život, než aby si jen uměli obstarat přístřeší, potravu a zábavu. Vidí dál.
Nedovolí nám všechno (jsme smrtelní, křehcí, zranitelní), ale dovolí nám mnohé - i zlé i dobré – dává nám svobodu - abychom viděli ovoce svých činů i činů druhých a mohli se poučit, ačkoliv pláče nad důsledky. Může nás pouze chránit před zlem? Ale jak bychom pak proti němu obstáli, až bychom se s nám jednou setkali? Ale chrání nás, abychom si při to všem zkoušení trvale neublížili tím, že slibuje věčný život.
Také nám ale dopřeje – např. zábavu, peníze, majetek, moc, ačkoliv to nám většinou k rozvoji moc neposlouží. My většinou nejsme schopni pochopit smysl těchto omezení (nemoci, smrt, omezená obrana proti zlu), připadají nám zbytečně přísné a těšíme se, až budeme tak vyspělí, aby nás nikdo neomezoval, protože nevíme, že v super technokratické společnosti či totalitě (kam spějeme) budeme ještě více omezeni ještě více, než jsme teď.. Hezký šot na toto téma: Je Bůh dobrý? Video prezentované na křesťanském Festivalu United ve Vsetíně v roce 2012 (http://festivalunited.cz/).

Modlitba, jako „rozhovor s bohem“, je důležitý nástroj duchovního růstu nejen v křesťanských církvích. V bibli Ježíš slibuje: „Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít“ (Marek 11:24). Ze zkušenosti ale víme, že Bůh nefunguje jako automat na jízdenky či kafe, který v 99% vydá po vhození částky zvolené zboží. Jak to tedy je s modlitbou? Není to jen výmysl středověkých kněží, aby odvedli pozornost od sebe? Možná ano. Ale miliony věřících dokazují, že lze najít i jinou odpověď I kdyby z těch dvou miliard dnešních řadových křesťanů + muslimů + Židů bylo 90% „papírových“ (jen tak naoko). A kdyby ze zbylých 200mil. bylo 90% klamaných, zmanipulovaných, obelhávaných, nesvéprávných, tak stále zbývá nezanedbatelných třeba 20milionů lidí, kteří se dá očekávat nejsou klamaní, zmanipulovaní, obelhávaní, nesvéprávní a přesto jsou své víře, které je bez modlitby mrtvá, ochotno obětovat své pohodlí, čas a energii. Jak si oni vysvětlují, že modlitba funguje jinak, než by někdo předpokládal?
Jedno možné vysvětlení nabízí novodobý otec pouště Karel Foucald (Žil na přelomu 19. a 20.stol. nejdřív ve Francii, vedl bohatý a rozmařilý život, byl voják, pak cestuje, ale stále není zcela uspokojen. Ve 30ti letech se obrací, působí ve Francii a v Alžíru mezi Tuaregy, kde pracuje, medituje a píše o životě.): „Věříme, že Bůh nám dá vše, oč jsme ho s vírou prosili, protože je nekonečně dobrý a všemohoucí. Buď nám dá žádanou věc anebo nějakou lepší. Nechá-li nás čekat, dostaneme-li žádaný dar pozdě nebo ho nedostaneme vůbec, pak si buďme jisti, že čekání je pro nás to nejlepší.“ (15 Dní s Karlem Foucaldem, Lafon Michael, Cesta, 2000, Str.73)
Ale samozřejmě by si každý křesťan měl najít své vysvětlení a ne slepě přejímat naservírované názory, protože jsme svobodné bytosti. Na otázky života většinou nestačí odpovědi na pár řádků, ty mohou nejvýš určit směr pro další hledání.

Učili jsme se ve škole, že křešťané upalovali hvězdáře, protože tvrdili, že země je planeta. V dětských biblích se píše, že svět stvořil Bůh za 7 dní. Přitom podle nejnovějších vědeckých teorií to trvalo miliardy let. Kde jsou v biblickém stvoření dinosauři a mamuti a pralidé a opočlověk?

Hlouběji se rozpory a souvislostmi s vývojem člověka a křesťankou vírou i etickými otázkami z toho plynoucími srozumitelně zabývá kněz a vysokoškolský pedagog Marek Orko Vácha.

Dnes si málokterá křesťanská církev nebo denominace troufne tvrdit, že zrovna ona jediná jde tou správnou cestou a ostatní se mýlí Např. z katolického Dekretu od ekumenismu z II.Vatikánského koncilu (Unitatis redintegratio), odst.3: V této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, (15)((15/Srov. 1 Kor 11,18-19; Gal 1,6-9; 1 Jan 2,18-19.)) které apoštol ostře kárá a odsuzuje. (16)((16/Srov. 1 Kor 1,11nn; 11,22.)) V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran. Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.(..) Kromě toho mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky. Všechny tyto věci, které pocházejí od Krista a k němu vedou, právem patří k jediné Kristově církvi.. Co člověk, to cesta, každý prožívá víru jinak. Důležité je, aby všichni došli ke stejnému cíli, správných cest je jistě více (podobně jako na Sněžku). Nutným předpokladem víry je svoboda. Svoboda i v tom, kterou cestu si člověk zvolí.

Rozdělení církve je na jednu stranu mrzuté, protože komplikuje koordinaci společného díla a snižuje naši důvěryhodnost. Na druhou stranu však umožňuje v praxi zkusit různé cesty, jejichž správnost lze poznat až po ovoci. Nesedí-li někomu třeba katolické pojetí, může si z nabídky církví vybrat jiné pojetí a ověřit si, jestli ponese ovoce, což je i podle Bible důležité měřítko funkčnosti. Někteří katolíci mají dřívější zkušenost z jiných křesťanských církví a opačně. Avšak stále jsme jedna rodina žáků Ježíšových.

Nad místem křesťanů v dnešním světe se důkladně a přitom srozumitelně zamýšlí kněz a profesor Tomáš Halík.

V křesťanském společenství je hlavní autorita vždy Bůh, který je zjeven nejvíce v Bibli a částečně v působení na lidi a události (říkáme prostřednictvím Ducha svatého). Někdy se však můžeme setkat s přesvědčivým kazatelem či vůdcem, který veškerou autoritu stáhne na sebe, kdy se neptáme Boha, ale tohoto vůdce, a to je špatně, i kdyby to s námi myslel dobře. Snad proto, že „žák nebývá ani tak dobrý jako učitel“ a sebelepší vůdce je člověk a tak je vždy v něčem nedokonalý a má své slabosti, tak může někoho možná inspirovat, ale určitě ne doživotně směrovat k dobrému, nanejvýš k sobě. Jako když „slepý vede slepého“. Jako když se autopilot letadla místo do volného prostoru nastaví na sebevyšší horu, tak do ní stejně jednou narazí, ač uletí velký kus cesty zdánlivě bezpečně. Nemluvě o vůdcích se zlými úmysly, kteří dokázali svést mnoho dobrých lidí, jako Hitler či Lenin. Máte-li pochybnost, ptejte se Boha (hledejte v Bibli či modlitbě).

Nestačí. Na svědomí nelze bohužel spoléhat. Svědomí lze ovlivnit podobně jako názor nebo návyky - k lepšímu i horšímu. Svědomí je třeba doplnit rozumem a "moudrostí lidstva".

„Lidská psychika omluví ledacos.
Lidský mozek a psychika si našly velké množství obranných a jiných mechanismů, které se snaží racionalizovat to, co člověk dělá. Balamutíme sami sebe, jen abychom si dokázali uchovat kladnou představu o sobě. Příkladem budiž třeba snaha podvádět jen tak, jak to subjektivně dokážeme snést, abychom sami sebe stále vnímali jako slušného člověka. Zároveň ale roste naše tolerance. To, co je jeden den strop, je za týden podlaha. Při rozhodování, co je správné, totiž vycházíme také z toho, co za správné považují ostatní.
Prodejci z předváděcích akcí jsou obklopeni lidmi, kteří za „správné“ považují ledacos. Navzájem se utvrzují, že to, co dělají, je v pořádku, že je to běžné, že to dělají „všichni“.(...) Podléhají kouzlu peněz, které, jak bylo dokázáno v pokusných ekonomických hrách, posilují individualismus a oslabují vztahy mezi lidmi a jsou nástrojem, který se pro ty, kdo přijdou snadno k velkému bohatství, může stát drogou. (...) Přestávají účastníky předváděcích akcí, převážně seniory, vnímat jako živé bytosti, dehumanizují si je, vnímají je jen jako prostředek ke svému vlastnímu obohacení. Je těžké, ne-li nemožné, vystoupit z tohoto kolotoče ven.“
(z článku „Kdo jsou šmejdi“ Pro dTest zpracovala PhDr. Romana Mazalová, psycholožka <https://www.dtest.cz/clanek-4281/kdo-jsou-smejdi>)

Abychom mluvili o stejné věci: církev = všichni věřící, tedy nejen biskupové, kněží, kazatelé a zaměstnanci, ale i my a miliardy věřících současnosti a minulosti.

My dnešní katolickou církev považujeme za důvěryhodnou, proto v ní jsme. I my jsme chodili do školy a soudružka či paní učitelka také nám vštěpovala, že „náboženství je opium lidstva“ „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva“. Karel Marx ke kritice Hegelovy filozofie http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Marx#Ke_kritice_Hegelovy_filozofie_pr.C3.A1va_.281843.E2.80.9344.29, jehož čas už minul. Že církev byl jen nástroj pro mocné, jak udržet poddané v klidu. Máme ale důvody si to nemyslet. V historii "lidská" církev opravdu mnohokrát selhala - křižácké výpravy, Hus, Komenský, Galileo. Uvádí se i bitva na Bílé Hoře, kolaborace s nacisty (kolaborace s nacisty je sporná - tradiční církve, tedy i katolická, byly za hitlerovského Německa potlačovány a omezovány  - je to spíš výsledek komunistické propagandy – pohled historika k poslechu zde: http://www.proglas.cz/audioarchiv/?fulltext=K%C5%99es%C5%A5an%C3%A9+ve+st%C3%ADnu+h%C3%A1kov%C3%A9ho+k%C5%99%C3%AD%C5%BEe&cycle=0&autor=&interperet=&date_from=&date_to= spíš je důsledkem komunistické propagandy), hony na čarodějnice (Upalování čarodějnic pod záštitou církve byla relativně krátká, ale smutná epizoda její historie, která navázala na podobný druh „rozptýlení davu“ jiných starých kultur. Asi 25-30% středověkých procesů připadla i na protestanty. Skutečné pohnutky tehdejších vykonavatelů nezjistíme, ale spíš šlo o projev sadismu, likvidaci nepohodlných lidí anebo touhu po obohacení některých jednotlivců ve jménu církve, než o upřímný projev víry. Ukázkový případ byl Boblig (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jind%C5%99ich_Franti%C5%A1ek_Boblig_z_Edelstadtu), který pronásledoval i faráře (dokonce upálil děkana Lautnera). Honu na čarodějnice se děly bohužel za spolupráce s  církevními i světskými představiteli. Více k tomu: http://www.proglas.cz/detail-poradu/2008-05-19-16-00.html nebo http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Carod%C4%9Bjnick%C3%A9_procesy.
), Palackým (Palackého dílo je dnes považováno obecně za černobílé a nevyvážené. Psáno bylo jako beletrie inspirovaná historií než jako historická analýza. Proto je třeba brát ho s rezervou. Např. http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/504-schuzka-ceskych-knizek-hubitele-liti--156166. Přiznejme si však, že i dnes by některé knihy bylo nejlepší spálit, kdyby to šlo, protože podněcují nenávist a zášť, která může vést až k továrnám na vraždění, např. https://abbartos.wordpress.com/knihy/ nebo http://cs.wikipedia.org/wiki/Mein_Kampf nebo http://cs.wikipedia.org/wiki/Co_d%C4%9Blat%3F. Kolik utrpení mezi námi způsobují stovky novel a písní a románů, kterým se podařilo přesvědčit miliony mladých lidí lží, že ke spokojenému životu dvou lidí stačí chemická zamilovanost bez dalších předpokladů, přípravy a práce, v čehož důsledku většina z těchto vztahů ztroskotala nebo se změnila v utrpení a vyprodukovala další statisíce či miliony psychicky poškozených a deprivovaných dětí, kteří pak ztrpčují život sobě i celé společnosti a plodí další poškozené, Švejkem, pedofilními aférami (zpočátku nešťastně tutlanými), /doplnit další profláknuté aféry,abychom je vyložili na stůl a hráli rovnou hru a ne na schovávanou, kdo co ví a neví / . Takový výčet určitě nevypadá hezky a nedělá církvi dobré PR.

Každý křesťan se musí s každým takovým obviněním zabývat a vyrovnat se s ním, aby sám něco takového nepodporoval do budoucna (říká se tomu reflexe).
Při bližším pohledu se většinou ukáže, že šlo buď: 1) o zkreslený pohled (Palacký, Hašek) nebo že šlo 2) o touhu jednotlivců po moci či obohacení (k čemuž bohužel někdy dochází všude, kde jsou lidí, ve všech dobách) anebo 3) dobově podmíněných okolností (byla jiná doba).
Že nejde o vlastnost křesťanství. Ono totiž Novém zákoně – výchozím textem pro křesťany – je zabití člověka z jakéhokoliv důvodu neodůvodnitelné, podobně jako dychtění po jeho majetku. Podobně i vedení církve hledá příčiny těchto pochybení a snaží se stanovit nápravná opatření, aby se neopakovala.

Nicméně jde o poklesky organizace s mnoha miliardami členů (během 2000 let), kteří udělali pro lidstvo mnoho dobrého, jsem předvědčen, že nesrovnatelně více dobrého. Zvlášť když si uvědomíme, co zla dokázal napáchat za pouhých 15let nacismus nebo 70 let komunismus či pogromy posledních 20ti let v Africe (např. Rwanda < http://www.proglas.cz/audioarchiv/?fulltext=Odpustila+jsem&cycle=17&autor=&interperet=&date_from=&date_to=>) či na Blízkém východě (ISS) či husité.

"Minimálně od náboženských válek z počátku novověku není možné o Církvi uvažovat – natož hovořit – s nárokem na důvěryhodnost, aniž by člověk nebral zřetel na hluboké zklamání a z něj postupně vyrostlý despekt, který vůči Církvi naše západní společnost sdílí. Chápeme tedy, že sebelépe myšlené sebeidentifikace církveve jadřované bez reflexe této „zhrzené lásky“ sotva mohou způsobit (zvláště v našich českých poměrech) něco jiného, než další prohlubování odcizení. Proto se zde aspoň zásadně pokusíme o poskytnutí přiměřeného kontextu, v němž se dá lépe porozumět tomu, proč i dnes má smysl Církvi naslouchat." (Z dokumentu Pozvání na cestu <http://www.apha.cz/prezentace-kompendia-socialni-nauky-cirkve>).

Byly doby a země, kdy vedení katolické církve pronásledovalo věřící prostřednictvím inkvizice i za vlastní výklad Bible (např. ve Španělsku v 16.stol. - podle životopisu sv.Terezie z Avily - audio zde ).

Dnes, zejména po II. vatikánském koncilu před 50ti lety, je trend naprosto opačný: věřící jsou povzbuzování ke čtení Bible , jsou podporovány a rozšiřovány překlady, připomínáni Cyril a Metoděj hlavně právě proto, že už před 1000 lety přeložili Bible místního jazyka právě proto, aby ji mohli věřící sami číst či poslouchat. 

I když vzhledem k nejednoznačnosti některých pasáží si vedení katolické církve spolu se svými teology ponechává poslední slovo v případě pochybností o významu (prima scriptura). Narozdíl od evangelických církví, které mají ve výkladu písma samotnými věřícími větší volnost (také ne absolutní) (solo scriptura), což je nejspíš jeden z důvodů, proč jich je tolik (několik stovek) a jsou poměrně nestabilní. 
Existují lidé, kteří se nechtějí nijak omezovat výkladem Bible ani v rámci evangelických společenství a čtou vykládají si ji sami (např. zde). 

Ono katolické poslední slovo osobně nechápu jako omezení svobody výkladu, ale jako pojistku pro případ, že by jeden nějaký výklad hrozil narušit společenství. Pro ilustraci jsem se na krátkém úryvku z Nového testamentu (zákona) pokusil ukázat, jak nelehké je někdy dojít k přesnému pochopení významu, zvlášť pokud se o to člověk pokouší sám či s omezenými znalostmi: Ukázka různosti znění a výkladu biblického textu. Přes tu občasnou nejednoznačnost má určitě cenu Bibli respektovat jako maják na cestě životem, byť není v některých chvílích úplně zřetelně viditelný.
Proč by jinak vedení katolické církve umožňovalo a povzbuzovalo vlastní četbu a rozjímání bible - Např. formou Lectio divina anebo v mnoha církevních textech - kdyby chtělo za každou cenu prosazovat nějaký svůj jeden výklad, jak někteří tvrdí? Vlastní čtení a rozjímání (=přemýšlení o) Bible je naopak žádoucí a považováno za jednu z forem modlitby. 

Který přístup je správný? Já fakt nevím, ale myslím, že "dlouhodobě udržitelný" je ten katolický, ale pokud si někdo myslí něco jiného, tak má k dispozici dnes široké spektrum přístupů (církví i jedntlivců "samovykladačů") včetně jejich plodů, což je i podle Ježíše hlavní měřítko správné cesty (Lukáš 6,44).

Pro odhlehčení http://www.fzu.cz/~sipr/documents/hermeneut_cs.html.

Katolická církev ani žádná jiná není dokonalá. Nemůže být dokonalé něco, co provozují nedokonalí lidé, byť se snaží vést dokonalou ideou. Stejně jako sebedokonalejší skladbu nelze zahrát dokonale na nedokonalém nástroji.

Žádný člověk - ani křesťan - totiž není 100% svatý Samotný křest nezmění návyky člověka. I když se účastní života církve, chodí na mše či rozjímá bibli, tak stejně na něj působí okolí či naše „zvířecí“ potřeby - mnohdy opačným směrem. Nicméně v rámci církve jsou, myslím, lepší možnosti duchovního růstu v nějakému udržitelném směru, než mimo ni. Ale samozřejmě člověk musí hlavně chtít. Bůh nikoho nenutí, ale respektuje svobodu. Respektuje dokonce i rozhodnutí pro špatné chování... Nemění svět, aby se v něm pohodlněji žilo, ale umožňuje lidem změnit se, aby v rámci prostředí, které je, nebyl člověk člověku vlkem z vrozené pýchy a sobectví.
Ani fanatici, kteří ubližují lidem (byť ve jménu nějaké víry), to nedělají pravděpodobně z víry, ale pro prosazení svého ega nebo ega svého vůdce..

I my máme dost připomínek k naší církvi – k liturgii, kněžím, Vatikánu, biskupům, hospodaření atd. Co člověk, to zkušenost a názor. Ale to jsou jen obyčejné provozní problémy, jaké jsou v každé organizaci. I když se dostanou na veřejnost, tak to neznamená rozvrat, pokud zůstává trvalá jednotící myšlenka - následování Ježíše.

Nikdo z lidí nerozumí všemu. Tak to je. Ale někdy to je třeba jen nedorozumění anebo nedostatek informací - chcete s tím něco dělat?

• Čtěte Bibli, ptejte křesťanů, kterým důvěřujete. Akorát nezapomínejme, že
1. Existuje asi tisíc cest k jedinému duchovnímu vrcholu. Jako jsou asi čtyři způsoby sčítání vedoucí ke stejnému výsledku, tak existuje asi tisíc cest k jedinému duchovnímu vrcholu. Ne každá je vhodná pro každého, obyčejně je třeba trochu hledat, než najdete tu vaši. I v rámci jedné křesťanské církve mají různí lidé různé přístupy.
2. Křesťané hovoří specifickým jazykem, některé termíny je dobré si prvně objasnit. Jako každá skupina lidí, i křesťané mají pro usnadnění komunikace některé složité věci „pracovně“ pojmenované někdy zapomínají, že ne každý je zná. Při rozhovoru se proto nebojte křesťanům neustále připomínat, že pod termíny jako láska, duše, Bůh, ďábel, anděl, církev, věčný život možná rozumíte něco jiného, abyste se bavili o tomtéž. Stejně jako ve filozofii je dobré začít prvně definicí pojmů. Vy můžete začít např. zde. http://www.vira.cz/Katalog/Zakladni-pojmy.html, http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Vira.html
3. Nenechte se zaskočit názorovou růzností křesťanů i třeba na fungování církve. V katolické církvi totiž máme větší názorovou svobodu než např. ve většině politických stran či zájmových sdružení. Jednotnost je vyžadována pouze v cíli naší duchovní cesty.
• Zeptejte se faráře (administrátora farnosti) (odkaz na kontakty), je tu pro všechny, nejen pro farníky. Ale není to mluvčí, pamatujte, že to je jeden z mnoha, akorát trochu vzdělanější v oboru.
• Nezabíjejte čas. Vybírejte si, co sledujete v rádiu či televizi. V ušetřeném času si pak něco hodnotného přečtěte Knihami o životě nemyslím fantazie o princích, milencích, rytířích, ufonech, milionových výhrách, válkách, diktátorech apod. - u těch si odpočineme, ale neposunou nás. Přitom existuje i hodnotné literatury tolik, že ji všechnu jeden člověk přečíst nedokáže. Vzpomeňte na nudné a zdlouhavé hodiny literatury, kdy byly jmenovány poklady, kterým jsme tehdy většinou nerozuměli. V Odkazech máme uvedeny některé zdroje knih; nebo poslechněte (dnes je mnoho dobrých knih a povídek také načteno - vizte Odkazy - Knihy - Audioknihy) nějakou knihu o životě či popřemýšlejte o sobě a blízcích Najděme si někdy čas a popřemýšlejme vážně. Co bude za 10 či 30 let a co můžete udělat teď, aby bylo lépe. Jestli tím, co teď děláme, někomu zbytečně neubližuje? Co když se zítra neprobudím, co děti, žena, šéf v práci? Co když přijde nečekaná nemoc – neztratí smysl naše současné snažní, nebudeme litovat, že jsme nedělali něco jiného? Pro co budu žít, až mi bude 50, 60 či 70, až už nebudu tak výkonný? Bude na důchody? Je dobré odpovídat si na tyhle otázky. Neexistují jednoduché odpovědi a snadná řešení. Ty dávají jen demagogie a ty nemyslí na dobro lidí. Narozdíl od Boha..
• Prohledejte internet. Pamatujte při tom, že ne všechny zdroje píšící Bůh s velkým B jsou seriozní, a také že ne všichni autoři uvažují stejným způsobem jako vy. Varujte se stránek a letáků a knih, u který není jasné, kdo je píše (nejsou tam kontakty, adresa, název společnosti – to je VŽDY podezřelé!). (ideálně dát do Odkazů sekce O víře a odsud odkázat tam)
1. dobré stránky jsou vira.cz – např. http://www.vira.cz/otazky/cirkev-spolecenstvi-krestanu.htm , http://www.vira.cz/Texty/Glosar/Vira.html,
2. koukněte do našich Odkazů, jestli vás tam něco zaujme.
• Navštivte nějakou křesťanskou akci pro veřejnost – Alfa-kursy, noc kostelů, setkání rodin, manželská setkání, brigády.