Lidové noviny 2/5/2015

E v r o p o u   o b c h á z í   s t r a š i d l o ...

Přízrak komunismu byl dnes na Západě vystřídán postrachem novým, postrachem islamistickým

Děs z islámu, který lze dnes vůkol pozorovat, pramení krom jiného i v okolnosti, o níž se ovšem, tak jako o provaze v domě oběšencově, nemluví, která ale skutečně vážně hlodá na kořeni Evropy. Je to její pozvolné vymírání.

Co na tom, že takzvaný Islámský stát je zcela extrémním výhonkem politické zběsilosti, když šikovně zvoleným pojmenováním jeho protagonisté bohužel drtivou většinu umírněných muslimů kompromitují a nepřímo k sobě slovně poutají. Ti o to přirozeně nestojí, neboť islámský extremismus nerovná se samozřejmě islám jako takový. V této souvislosti je vůbec znepokojivé, že média nezaujme nic, co není dostatečně vyostřené, praštěné a zběsilé, rozumné a umírněné názory jsou vytlačovány posedlými, podobně jako podle Greshamova zákona špatná mince vytlačuje dobrou. To je pravděpodobně největší nálož pod naší společností vůbec a její nebezpečí si málokdo uvědomuje.

Nejsem znalcem islámských kultur, ale tento okruh mne vždy zajímal, a kdyby se to spočetlo, asi dva roky jsem dohromady strávil v muslimských zemích od Alžírska až po Borneo. Vždy je dobré znát osobně nějaké lidi ze skupiny, s kterou se chceme přít či s kterou se z nějakého důvodu nemáme rádi. Pak se nám stereotypní obraz poměrně brzy rozpadne a zjistíme, že ti zednáři (zahrádkáři, Baskové, vegetariáni) jsou v průměru docela milí lidé, byť se od nás v některých charakteristikách liší a rozdíly neradno přehlížet. Kdo pobýval v islámských zemích delší dobu, záhy pochopí, že je tam hlupáků, zlovolníků, agresorů a lidí vykolejených na procenta zhruba tolik jako všude jinde, na absolutní čísla je to vzhledem k jejich lidnatosti samozřejmě hodně.

Dále je dobře pochopit, že vývojová dynamika velkých náboženství je poměrně podobná a islámský kalendář ukazuje rok 1436. Paralela s evropským středověkem jistě není úplná, a navíc se tak do roku 1960 zdálo, že islámský svět se „pozápadní“. Středověk nebyl ani tak „temný“, jak jej prezentovalo osvícenství, ale výrazně jiný – ostatně populární Tibet je našemu středověku vůbec nejbližší společností dneška. Ke středověku patřila i intenzivní víra v metafyzický rozvrh světa a absence neustálých obav z budoucnosti, samozřejmé chápání vlastního údělu i potřeby zařadit se do společnosti, též menší obavy o vlastní život a ochota angažovat se v nějakém lokálním boji. (...) 

Je pozoruhodné, jak vnímali návštěvníci z přelomu 19. a 20. století islámské země: většinou jako něco starobylého a koloritního, ale v podstatě roztomile komického a v žádném případě ne ohrožujícího (Tibet byl tehdy naopak vnímán jako říše krutá a věrolomná). Nynější chápání islámu téměř jako říše ďáblovy ukazuje zásadní posun v našem chápání světa, tím spíše, že islámský svět si v zásadě uchoval sociální strukturu zhruba z dob našich pradědečků – ty kupodivu chápeme jako roztomile starodávné. To, co se v uplynulé době převratně změnilo, byla západní civilizace. Podobně jako se svět polarizuje v tolika jiných aspektech, polarizuje se i v dimenzi rozmnožování–vyhasínání, popř. religiozita–lhostejnost?

Jak už jsem řekli v úvodu, lze se domnívat, že západní strach z islámu souvisí s vymíráním evropských společností, které má mnohem hlubší kořeny, nežli je „nedostatek školek“ (i relativně slušná natalita Francie a Švédska je podmíněna naturalizovanými muslimy). Kořenů celého fenoménu je několik a jedním z nich jsou čtyři „oddělení“, z nichž sice každé má nějaký rozumný důvod, ale společně tvoří toxický koktejl, v němž se společnost v posledku zalkne.

My, oddělení

Je to oddělení rozmnožování od sexu antikoncepcí, zajištění ve stáří od počtu a kvality dětí penzijním systémem, obživy od práce sociálním systémem a mezilidských kontaktů od přímých setkání internetem. Dalším je dlouhodobá podpora individuálního egoismu na všech rovinách bez ohledu na jiné a na budoucnost. Zdárné dovedení „projektu Vaňous“ k optimálnímu cíli pak způsobuje, že na odchov jiných nezbývá prostor – mateřství či otcovství se stává proti manažerství čímsi méněcenným a trapným. Nejde až tak o zachování tradiční rodiny, jako spíš o to, že jiný nekatastrofální způsob množení lidí nemáme. Pokud by podobným způsobem začala skomírat populace svišťů v Alpách, ochranáři by už bili na poplach. Strachujeme se o každého vymírajícího hnědáska, vlastní osud je nám ale lhostejný.

O těchto otázkách se s ohledem na jejich neobyčejnou diskreditaci v době nacistických hrůz podnes „nesmí“ jakýmkoli způsobem hovořit. Ve vývoji Evropy i celého lidstva byla poslední světová válka zcela neobyčejným traumatem a celý politický vývoj po jejím skončení je vlastně jednou velkou prevencí vzniku katastrofy podobného typu. Po ní nelze témata jako evropská kulturní identita, její zakořenění v lidském „substrátu“ a eventuální otázku „původnosti“ diskutovat jinak než okamžitým rozhodným odmítnutím. Ač nositelé nejsou vůbec důležití, základní evropský systém idejí o fungování společnosti naopak máme za jediný hodný rozšíření po celém glóbu, a to (dnes spíše v případě Spojených států) i ohněm a mečem. Bojujeme proti „europocentrismu“ a zároveň jej drastickým způsobem praktikujeme. Svět je plný paradoxů.

Avšak zpátky k původnímu tématu: dá se říci, že jsme rozmnožování „outsourcovali“ podobně jako výrobu mobilů či oceli. V Čadu či Súdánu to za nás dokonce nedělají ani za dumpingové ceny, ale zcela zadarmo. Podobně, jako se kláštery či velká města už kdysi „množily“ na náklady okolí, činí tak dnes celé rozsáhlé regiony, Evropa zejména. Pak se divíme, že imigranti „nesdílejí naše hodnoty“ – proč by proboha měli, aby dopadli stejně jako my? Ano, garantovali jsme si největší svobody a výhody v dějinách, ale ve „velkém mejdanu“ nebude mít kdo pokračovat, žijeme na úkor budoucnosti, tak jako na úkor minulosti spalujeme sloje uhlí. Budoucími generacemi, které se nenarodily a nenarodí, jsme si zatopili pod kotlem stálého ekonomického růstu.

K čemu je svoboda, kterou není komu odkázat a která končí vyhynutím? Není to, co si nežádá dědiců, v zásadě pro kočku? Pokud bychom byli důslední buddhisté a soudili, že nebytí a vyvanutí je lepší než bytí a měli odvahu to říci nahlas, bylo by to snad v pořádku, ale pravý opak je pravdou. „Život, jsme pro život!“ hlásají hesla. Ve skutečnosti ale sloužíme pokojnému vyvanutí, ublahobytnění.

Ochránci přírody sice jásají, jak se do vylidněné Evropy znovu vrátí prales, ale je možno ve světě, kde miliony očekávají svou příležitost, úspěšně držet bohatý kontinent z poloviny liduprázdný? Lidí na světě je jistě dost, ba příliš, ale stárnoucí společnost si musí nutně zjednávat cizince na „špinavou práci“. Jeden můj známý byl nedávno v Andalusii, kde se nezaměstnanost blíží padesáti procentům. Mladí, zásobení univerzitními diplomy ze středního menedžmentu, hippoterapie, mezikulturních studií či environmentalistiky, samozřejmě zcela bezdětní, sedí v kavárnách či táboří na pobřeží a čekají marně na svou šanci. V obřích
foliovnících pro produkci zeleniny dřou imigranti, z části nelegální, aby věc byla vůbec rentabilní, ze severní i subsaharské Afriky.  Celý ten obrovský denní stacionář popsaný výše se platí zčásti z daní těchto gigantických firem, zčásti z peněz získaných na dluh. Rozdíl proti nám je dvacet let. Takhle skončila Říše římská? I pro ni by pár Germánů dříve nepředstavovalo žádné nebezpečí. I křesťanství, nad nímž se jako nad „primitivní východní pověrou“ pozdně antičtí vzdělanci ošklíbali, se stalo navzdory brutálním pronásledováním brzy státním náboženstvím.

Míchat cizí polévku

Islám, na rozdíl od Evropy a východní Asie, své rozhojňování nezanedbal. I v tamních zemích sice natalita poněkud klesá, ale všude jejich populace roste – i hospodářsky nejpokročilejší z nich, Turecko, má jako ideál rodinu s třemi dětmi. Rodinná soudržnost v muslimských zemích je obdivuhodná: individuální prostor tam samozřejmě není tak velký jako u nás, ale zaplatili jsme za něj spravedlivou cenu – umíráme osamělí ve starobincích. Evropské úsměšky nad tím, jak hloupá islámská společnost prodělává na tom, že polovina obyvatelstva nepracuje a stará se o děti, nám jednou ztuhnou na rtech – pokud všichni workoholicky pracují, společnost zvolna mizí. Musí pak spoléhat jen na to, že v každé generaci naláká dostatek „konvertitů“ – co když ti ale budou chtít jen její blahobyt, ne její ideologii? Styděl bych se zeptat svých studentů z prvního semestru: Máme vedle sebe dvě populace, jedna se množí, druhá se nemnoží – jakpak to, milé děti, může dopadnout? Je všechno, co umírněný islám činí, na dlouhé lokte tak pobloudilé a zavrženíhodné, jak si vykládáme?

Spojené státy, které migranty přijímají odedávna, úspěšně „nasávají“ technicky talentované mladé lidi z celého světa na své univerzity a ty nejnadanější si pak za finančně výhodných podmínek drží. Jejich celkový charakter se ovšem mění a v Kalifornii či na Floridě se už místy mluví spíše španělsky – Amerika má ale zcela jiný pojem „amerického národa“, s evropskou představou zcela nesrovnatelný. Je pro své občany spíše darwinisticky laděným „výběhem“ než pečující pararodinou, se vším dobrým i zlým, co k tomu patří. Též integrace muslimů tam probíhá překvapivě hladce, v Los Angeles jsem viděl velikou funkční mešitu s bohatým návštěvnictvem. Je dobře také vědět, že americká víra v dolar, jeho dobrotu a moc, je nadřazeným metanáboženstvím, s nímž nějak musí souhlasit každý, kdo tam vstupuje. Potom může nosit hidžáby, jarmulky, kříže na krku i sikhské turbany do vůle. Spojené státy islámský svět připomínají i větší náboženskostí a větší sexuální stydlivostí ve veřejném prostoru. Islám je tam ovšem chápán i jako kardinální protivník.

Někdy víc, někdy měně, ale vždy nějakou „říši zla“ ke své zdárné existenci potřebují, tamní tradice ve své fundamentální podobě také třímá v ruce knihu (ale jinou) a také v jistém smyslu chápe politiku jako aplikovanou teologii a vlastní válečná tažení jako „svatá“. Vojenské akce, prováděné jménem šíření demokracie a volného trhu, jsou tím posvěceny jaksi už dopředu. Vždy je třeba se podivovat pevnosti víry, která se domnívá, že třeba v Iráku stačí krátký kurs politického pluralismu a poté je možno zemi opustit (šest tisíc let tamní politické tradice není radno podceňovat, byť je výrazně jiná než ta euroamerická). Odhlédněme teď od moralizování – podobná akce má, podobně jako chirurgická operace, rozumnou šanci tehdy, pokud se buď vůbec nezačne, nebo se dotáhne do konce, což by v tomto případě znamenalo desítky let okupační správy. Touha zasahovat jinde bez dostatečné odvahy k nasazení pozemního vojska a trvalého dobytí celých regionů nakonec ústí do „nepřímého míchání cizích polévek“ pomocí občasného bombardování a zpravodajských operací. Většinou to vede ke zcela nepředvídanému a často katastrofickému vývoji. Z celého „arabského jara“ mělo jakýstakýs očekávaný profit jen Tunisko. V Egyptě se pouze starý unavený diktátor vyměnil za svěžího – co by asi dělalo světové veřejné mínění, kdyby tamní stovky trestů smrti a doživotního vězení padaly někde jinde? Všude jinde v regionu se vývoj obrátil do hrůz a chaosu.

Čas jednoho hřebenu

Je Západ opravdu povolán mistrovat všechny regiony světa, jak mají fungovat? Co bychom dělali, kdyby nám nad hlavou poletovaly řekněme etiopské drony a vybíraly si své cíle? Nebylo by lépe postupovat striktně podle hesla „svého nedati, cizího nežádati“? Jsou opravdu jiné kulturní okruhy tak zásadně mylné a držíme právě my ve všem všudy pravdu v rukou? Není to spíše tak, že každá civilizace je v něčem obdivuhodná a hluboká a v něčem jiném děsivá či pobloudilá? Najednou se cítíme obklopeni nepřáteli, kam se podíváme. Islámský svět je nepřítel, Rusko a Čína také, i Indie už se stává podezřelou – pohled do médií začíná připomínat reportáž z válečné doby, kdy protektorátní tisk psal, co vše se zase v Anglii nepovedlo a jak blízká je krachu (ujgurský islamismus v Číně je kupodivu chápán jako „dobrý“, protože vše, co Čína činí, je z principu „špatné“). Někdy mám dojem, že mírný kulturní relativismus a více cestování s otevřenýma očima by žádnému z nás neuškodily.

V Evropě jsou ovšem potíže jiného typu: islám je nejen náboženství analogické řekněme skomírajícímu evropskému křesťanství, ale cosi jako „osudové společenství“, v něčem trochu upomínající na ortodoxní židovství. Také jsou extrémní antiislámské výpady velmi podobné někdejším protižidovským. Co by se asi dnes dělo, kdyby byla zavražděna nová Anežka Hrůzová a podezřelý se jmenoval Mehmed? V obou případech má majoritní společnost dojem, že „ti druzí nejsou jako my“ jaksi schválně, ač by podle jejího soudu mohli. Novověký evropský stát ve svých požadavcích na úplnou homogenitu nestrpí, aby se někdo zásadněji odlišoval. Naopak, rovnost občanů byla posléze pochopena jako stejnost a pokud tomu tak není, nesmí se o tom alespoň v rámci „politické korektnosti“ mluvit. Pod jménem multikulturalismus se rozumí soužití více kultur v jednom státě, ovšem v žité evropské praxi se tím rozumí cosi podobného, jako „sovětský občan“ mohl být v soukromí Rus či Tádžik, číst Puškina či Háfize a do prvomájového průvodu jít ve svém národním kroji, jinak se ovšem musel na „sovětské skutečnosti“ podílet vším od povinných brigád až po udávání.

Skutečný multikulturalismus ovšem mohl dlouhodobě fungovat jen tam, kde byly příliš různé skupiny obyvatel od sebe poněkud odděleny, měly odlišné zákonodárství a vyvážená, ale ne stejná práva a povinnosti, jako třeba v Osmanské říši, která takto fungovala pře pět set let, než ji prosakující nacionalismus zničil. Nic není ovšem současné Evropě, snažící se česat stále více záležitostí přes jeden hřeben, cizejší. Také uplatňování Ženevské úmluvy o uprchlících dnes staví Evropu, zejména Itálii, do obtížně řešitelné situace – obsadit kousek libyjského území a tam pro ně zřídit uprchlické tábory dnešní právní poměry naprosto neumožňují. Dnešní Evropa hlasitě vyznávající multikulturalismus však žádnou skutečnou různost nesnese. To vede k podivným napětím a nekonsekvencím, které provázejí pokrytectví ve všech dobách. Bylo by z principu jistě možné myslet i řešení jiná:

1. Radikálně podpořit sebeobnovu společnosti a přistěhovalectví zapovědět.

2. Vyhlásit stát jako programově křesťanský a přistěhovalectví povolit jen z křesťanských zemí, řekněme z Brazílie.

3. Stát vyhlásit jako programově ateistický a všechna náboženství mýtit stejným dílem (francouzský model k tomu má relativně blízko).

4. Oddělit muslimské společenství od ostatních, nechat je, aby se řídilo vlastními zákony a mělo oddělený i systém sociálního zabezpečení.

Jak laskavý čtenář vidí, jsou všechny tyto možnosti zcela z říše bajek.

Umřít jako anarchista Teoreticky by muslimové pod jinověreckou vládou neměli vůbec žít. Nebylo by dobře těm v Evropě usazeným dát podepsat slavnostní prohlášení loajality v tomto smyslu a jeho dodržování bedlivě kontrolovat? Kdo by tak nechtěl učinit, mohl by se, řekněme do dvou let, se vším majetkem vystěhovat. K tomuto kroku, i z muslimského hlediska jistě legitimnímu, však nemá Evropská unie dostatek odvahy, a uchyluje se raději k drobným šikanám typu nepovolování staveb mešit. I teoretický zákaz urážení různých národů, ras, věrovyznání či politických přesvědčení se praktikuje velmi selektivně. Některé skupiny jsou „přísně chráněny“, na jiné je možno naplivat dosytosti a nestane se nic. I zde je situace za Atlantikem jiná.

Není stínu pochybnosti, že kulturní stát musí proti všem projevům terorismu bojovat všemi prostředky. Současný stav také nepochybně napomůže vzrůstu policejní kontroly víc než co jiného. Nedávný masakr v Uherském Brodě byl podobného rozsahu jako ten pařížský, jen neměl onen politický podtext, a tudíž se chápe jako běžná každodenní lapálie. Rovněž zapomínáme, že Evropa měla v 19. a počínajícím 20. století svůj vlastní terorismus nesený anarchistickými a „nihilistickými“ buňkami, před nímž se třásli všichni tehdejší mocní. I to se nám zdá dnes paradoxně spíše roztomilé. Pro schopnost sebeobětování ovšem není víra v zásvětní budoucnost nutná. Miliony těch, kdo se obětovali pro anarchismus, komunismus či nacismus, žádný ráj ani Valhalla nečekaly – na to se dnes rádo zapomíná. Jakékoli silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky.

Dům boje, dům islámu Je jen otázkou času, kdy muslimské obyvatelstvo v Evropě přeroste dnešní postkřesťanskou většinu. Zcela demokratickým hlasováním pak zavede islámské pořádky (oblast zvaná dár-el-harb, „dům boje“, se změní v dár-el-islám, „dům islámu“). Ani nebude nutné, aby na Středním východě vznikla nějaká výbojná říše, která by v čele řekněme s Masúdem Osvoboditelem Evropu neschopnou už jakékoli obrany dobyla. Paradoxně by si skomírající Evropa, která své tradiční náboženství, křesťanství, dnes vlastně odvrhla, zřejmě nejvíce pomohla přijetím nějaké umírněné větve islámu, neboť islamizaci, zdá se, neunikne. Ač k tomuto kroku zcela jistě nedojde a někdo, kdo by k němu vážně vyzýval, by se stal veřejným nepřítelem, zachoval by přece jen původní populaci, kontinuitu fungování a zvyky jen málo modifikované po mnoho dalších generací (pohanství jsme také dávno oplakali a zčásti integrovali do křesťanských zvyklostí – velikonoční vajíčka, opentlený vánoční stromek, rituální obětování kaprů, ba ani obcházení mikulášů a čertů evidentně křesťanské tradice nejsou). Okem své fantazie si představme volání k modlitbě, adhán, znějící z ochozu svatovítské mešity a následné zasednutí rodin k svátečnímu pátečnímu obědu, pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pitem (kdo chce vidět islám v „soft formě“, ať se podívá třeba na Jávu).

Pokud se tento moment zmešká, nastoupí islám ve své drsně nejortodoxnější a vůči lokálním svérázům nejméně tolerantní podobě a další podoba kontinentu bude zcela jiná. I dnes pociťuje celá řada lidí únavu z bezbřehého egocentrismu, postmoderní rozbředlosti a tupení vlastních kulturních kořenů. V některých zemích, třeba ve Francii či Německu, je počet evropských konvertitů už značný. Masivní konverze mohou přijít, už kvůli lidské potřebě stádnosti, už dosti dlouho předtím, než počet muslimů dosáhne kombinací růstu a přistěhovalectví magické hranice 50 %. Je krajně znepokojivé, že řada mladých lidí vyrostlých v Evropě dobrovolně přechází pod prapory „Islámského státu“ (jeho nevídaná brutalita vojenská, sexuální či ve vztahu k zajatcům jako by byla temným jungovským stínem nedaleké Evropy s její největší mírností v dějinách). Není prostředí okraje západoevropských společností, které na jedné straně štědře rozdávají skromné podpory, na druhé svou touhou po stabilitě téměř vylučují jakékoliv šance, nakonec nutně pařeništěm radikalismu nejrůznějšího typu?

Když jsem se v roce 2000 vrátil z Číny a vyprávěl svým přátelům, že zhruba za dvacet let lze očekávat dobu čínskou, koukali na mne jako na blázna. Naddimenzovanou výzdobu u příležitosti zahájení letošního roku Kozy na Staroměstském náměstí už jistě nepřehlédli. Vlivy islámu a vlivy Číny se mohou v evropském prostoru velmi dobře protnout – kdo tomu nevěří, ať se jednou podívá do dnes prosperující Malajsie – islámská politická moc se tu prolíná s čínskou ekonomikou, celek doplňují trpěné zbytky původních kmenů, prodávající rukodělné suvenýry. Představuje soudobý technologicko-liberální výbuch mezistadium mezi dvěma teokraciemi, středověkou církevní a budoucí islámskou? Od mezků k letadlům, od loučí k zářivkám a od poslů k internetu je značný kus cesty a náš poměr k technologiím je, jako ke všemu emočně silnému, ambivalentní, fascinují nás i děsí, přejeme si je i nepřejeme. Kdo z nás má křišťálovou kouli a vidí do budoucnosti?

O autorovi/ STANISLAV KOMÁREK, Autor je biolog a filozof

Výtah článku je zde: http://www.stanislav-komarek.cz/clanky/evropou-obchazi-strasidlo/