Události okolo pandemie a jarní krize obnažily řadu trendů a procesů a některé z nich také vystupňovaly. Týká se to i oblasti církví a náboženského života. Věřící historických církví už dvě století prožívají ambivalentní zkušenost. Společnost se stává stále více sekularizovanou ve smyslu úbytku prezentovaného křesťanství − tento proces sice započal v 18. století, ale na symbolické rovině se dovršuje v posledních desetiletích. Přitom se ale západní společnost v mnoha aspektech stává paradoxně více křesťanskou, i v porovnání s idealizovanými dobami novověku a středověku, ve smyslu hodnot, které se ve společnosti žijí jako samozřejmě přijímané.

Stále více věřících si trend zrychlujícího vyhasínání tradičního církevního křesťanství uvědomuje a tituly knih jako Bůh nefunguje o tom jasně vypovídají. Covidová krize tyto trendy zvýraznila a rozbila naivní představy o udržení nebo obnovení vlivu tradičních církví ve společnosti. Prakticky ve všech zemích byly potřeby církví jako institucí vyloženě upozaděny, zapomnělo se na ně, přitom je ministr zdravotnictví absolventem církevního gymnázia. Pro církve to může být moment uvědomění si reálného stavu věci, své skutečné váhy a vlivu, kruté ale potřebné vystřízlivění, burcující moment obrácení.

Německý teolog Günther Thomas konstatuje, že v krizi byly pro vládu Baumarkty důležitější než kostely, celoevropsky církve nestály politikům ani vědcům za zmínku. Nemají se ale litovat a stavět do pozice oběti. Ve chvíli, kdy se vůči politické sféře profilují jako společensky významná a charitativně aktivní skupina jednající jako morální agentura se svými mládežnickými a seniorskými organizacemi, pak mají svou společenskou hodnotu, ale nejsou nezastupitelné. Co mu od vedení místních církví scházelo především, bylo mluvení o Bohu jako jejich první úkol, a to i za cenu výsměchu nebo neúspěchu. Chybělo mu slovo naděje, která těší, osvobozuje a povzbuzuje. Chyběla odvážná, duchovně teologická orientace, kde by zaznělo, co nikdo jiný nemůže poskytnout: i my jako křesťané jsme zasaženi, ale nejsme Bohem opuštěni, proto máme naději a důvěru. Ve snaze dosáhnout uznání svého významu se evropské církve staly bezvýznamnými. Což našlo i své symbolické vyjádření. Ve východním Německu jsou některé nevyužité kostely používány jako kolumbária.

V pandemii byly v Itálii i běžně využívané kostely použity jako márnice, což se jeví jako historicky nový fenomén. Jaký ještě drsnější budíček církve potřebují?

Může být jasnější impulz a apel na odklon od prostorového myšlení, radikálně rezignovat na snahu udržet a dobývat institucionální, společenský a politický prostor, zapomenout na sebepotvrzování skrze majetek, politický vliv a vazby? Může existovat větší apel na to, jít přímo k podstatě, k duchovnímu a náboženskému jádru poslání církve?

Ne uznání, ale pomoc

Co to znamená? Výzkumník Mathias Horx označil virus za posla z budoucnosti apelujícího na změnu trendů. Naše civilizace se stala příliš zahuštěnou, žije překotně rychle, vyvíjí se přepáleným tempem. Je třeba, aby se společnost stala ohleduplnější, zodpovědnější, solidárnější a více vědomá vzájemné odkázanosti, potřebuje více radosti a skutečné mezilidské komunikace. Nic z problematických trendů se netýká tradičních církví, mají přesně opačné problémy, ale hodnoty, které Horx zmiňuje jako protilék na civilizační problémy, jsou bytostně křesťanskými hodnotami, a kdo jiný je má a může přinést než právě církve? Církve, které by je měly samozřejmě žít a vyzařovat místo nervózního, až neurotického zápasení o uznání své společenské a politické relevance.

Cestu ukázal papež František. Opakovaně oceňoval lékaře a zdravotnický personál, prodavačky, řidiče zásobování, projevoval solidaritu s nejpostiženějšími zeměmi a regiony. Upozornil, že je to důsledek našeho špatného chování vůči přírodě, protože ta na rozdíl od Boha a člověka nikdy neodpouští. Nepodlehl pokušení vysmívat se modernímu klanění vědě za to, že neví podstatné věci a není schopná nás ochránit. Naopak se vymezil proti těm, kdo to podávali jako Boží trest, proti hlasatelům zkázy a paniky. V oblasti náboženského života jako dobrý hospodář vytahoval věci staré i nové a těšil slovy a skutky, symbolickými gesty. Papež udělil dvě mimořádná požehnání, první uprostřed nejhlubší krize 16. března, které skvěle popsal Norbert Schmidt: "Křehký starý muž stojí sám na pustém náměstí a našim pocitům propůjčuje výraz. Antický orientální příběh ze zapadlé římské provincie zrcadlí na plazmových obrazovkách tíživou situaci zavirované pozdní digitální moderny… Proti beznaději všudypřítomné hrozby tu nestojí v bílém lékař, ale muž modlitby ztělesňující nejohroženější skupinu obyvatel, která vykazuje nejvyšší smrtnost… Před fasádou chrámu, symbolu moci a vlivu katolické církve a papežství, tu osamělý papež bezprecedentně s nejvyšší pokorou mluví o milosti rozdávané zdarma všem bez rozdílu… Proti důsledkům globalizace tu jako jejich ztělesnění i protipól současně stojí římský pontifex − stavitel mostů. Starý stavitel mostů, který se v našem propojeném světě pokouší překlenout naši nemocnou osamělost." (celý text zde https://vltava.rozhlas.cz/norbert-schmidt-sam-na-namesti-8182470 )

Jaký kontrast obvykle přeplněného náměstí s vatikánskou gardou, karabiniéry, dechovkou a celým tím zbožným folklorem a proti tomu působivě prázdného náměstí při prostých žehnáních Městu a světu pouze se starobylými symboly křesťanské víry, starověkým mariánským obrazem a středověkým křížem, které pomáhaly obyvatelům Věčného města překonat morové rány přicházející v dávno minulých staletích. František dokázal jít k jádru křesťanské víry a srozumitelně předat základní poselství naděje opřené o historickou tradici církve, přinést uklidnění: Ano, je tu ničivá pandemie, ale máme s tím historickou zkušenost, umíme to překonat a uměli jsme to i v době, kdy jsme neměli takové prostředky. Nebojte se!

Iluze spojenectví

Žel během krize vidíme zcela jiný obraz v případě některých církevních představitelů. Místo přemýšlení o dopadech pandemie a hledání nových forem náboženského života, například se zkušeností domácích bohoslužeb, část české církve nadále podléhá pokušení stát se vlivnou lobbistickou organizací, napojuje se na vládní kruhy a nadbíhá populistickým a konzervativním hnutím. Zvolení Hany Lipovské do Rady České televize oslavovali na sociálních sítích nejvíce Dominik Duka a představitelé SPD, Trikolóry a komunistické strany. Nejenže jsou to spojenectví pro pražského arcibiskupa podivná a kompromitující, ale zároveň je zde vidět naprostá neúčinnost a marnost této strategie. Vždyť všechny tyto strany hlasovaly v Poslanecké sněmovně pro zdanění finančních náhrad církevních restitucí.

Podobně jako v 19. století se část české církve nechává využívat politickými silami pro hájení mocenského statu quo a k vedení kulturních válek. Nově zvolený předseda biskupské konference označí v "programovém rozhovoru" v Konzervativních novinách za jeden z hlavních úkolů bránit se proti "zhoubným ideologiím" ze Západu. Sama volba identitárních médií jako privilegovaných komunikačních cest od části českých hierarchů místo obvyklých církevních a mainstreamových časopisů či televizí vypovídá o mnohém, podobně jako příklon mnoha konzervativních katolíků k hnutí Trikolóra, kteří se prezentují jako noví, ideologicky pevnější a hlavně bojovnější lidovci.

Historickým paradoxem je skutečnost, že tito konzervativní katolíci úporně brání svět, jehož vytvoření stejně tak úporně bránili v 19. století. Svět založený na individualistickém liberalismu, tržní výkonový svět založený na konkurenci a odstraňující všechny články mezi státem a občanem, národní státy, nacionalismus, všepohlcující ekonomické myšlení posedlé peněžně vyjádřitelným výkonem a efektivitou. To vše církevní představitelé historicky nedávno principiálně odmítali, nyní se naopak vymezují vůči těm, kdo chtějí tyto vzorce myšlení a jednání změnit.

Přimknutí se k moci na první pohled dává smysl. Zatímco pandemie odhalila naplno slabost církevního křesťanství, stát naopak jako instituce posílil a získal kredit oslabený neoliberální kritikou posledních desetiletí. Pro církve je to ovšem slepá ulička, krok zpět. Velké části církevních představitelů chybí skutečná eschatologická perspektiva, vnímání dějinnosti, nehotovosti církve i celého světa a jejich proměňování k finálnímu završení. Sice ústy vyznávají, že církve vede Duch svatý a dějiny lidstva má v rukou Bůh, ale fakticky se pro jistotu raději nepouštějme do žádných větších akcí a držme si své zabydlené jistoty a příjmy z kapitálového majetku.

Již desetiletí trvající epidemie osamělosti, beznaděje, ztráty smyslu, nihilismu, cynismu a povrchně ekonomistního pragmatismu sužuje západní společnost hůře než prodělaná pandemie. Tolik potřebným lékem nemůže být do sebe zahleděná náboženská organizace a už vůbec ne spojenectví s těmi politickými silami, které se otevřeně vysmívají hodnotám jako pravda a láska.