Nebezpeční tradicionalismu, triumfalismu, paternalismu, klerikalismu a fundamentalismu pro dnešní katolickou církev

Triumfalismus spočívá v záměně současného nedokonalého stavu církve v dějinách (ecclesia militans) za její eschatologickou podobu, dokonalou církev svatých v nebi (ecclesia triumphans). Herezi triumfalismu často doprovázejí paternalismus, klerikalismus, fundamentalismus a tradicionalismus.

Paternalismus zapomíná na to, že církev učící musí být stále také církví učící se; že v církvi je jeden Otec a jeden Učitel, Kristus – a my všichni jsme bratři a učedníci.

Klerikalismus je projevem „světskosti“ – chápe autoritu v církvi jako světskou moc, nikoliv jako službu. Nositelé této služby se pak chovají jako „vládnoucí třída“ či vyšší kasta, oddělená mnoha způsoby svého jednání a životního stylu od celku Božího lidu.

Fundamentalismus zapomíná na to, že zde vidíme a chápeme „jen částečně, jako v zrcadle a v hádankách“ (1Kor 13,12). Fundamentalista nechápe obrazy, které nám předkládá Písmo a Tradice, jako ikony k meditaci, jako prostředky k adoraci Tajemství, nýbrž bere je jako idoly, modly, které už nepotřebují další výklad. Fundamentalismus se dopouští idolatrie, objektivizace a zploštění tajemství víry, jeho spoutávání do tvaru uzavřeného ideologického systému.

Tradicionalismus je popřením smyslu tradice jako živého, tvořivého předávání víry. Je herezí v původním smyslu slova, svévolným vybíráním – vytrhuje určitou dějinně podmíněnou podobu církve nebo její nauky z kontextu a absolutizuje ji. Věrnost obsahu víry je závazkem odvážně, tvořivě a zodpovědně oživovat a proměňovat formy jejího vyjádření tak, aby umožňovaly srozumitelné a věrohodné předávání obsahu a skutečného smyslu svěřeného poselství, aby nabízely stále hlubší porozumění jeho nevyčerpatelnému bohatství.

Tyto jsou podle Tomáše Halíka (a potažmo papeže Františka) překážkou synodální obnovy církve a defacto hříchem proti Duchu Svatému, protože jde pokusy spoutat svobodu Božího Ducha v dnešním světě a uzavřít bohatství církve do pevného ideologického systému.

V úvaze také upozorňuje, že očekávání viditelných (tedy především vnějších, institucionálních) změn brzy po dvou synodálních zasedáních v Římě je nereálné. Jak představa, že velké změny může a má provést výlučně či především hierarchie, tak stálá kritika hierarchie, plynoucí z frustrace tohoto očekávání, jsou paradoxně projevem klerikalismu, totiž přeceňování role hierarchie. Synodální reforma nezpochybňuje kompetenci a odpovědnost úředních nositelů autority (především biskupů), avšak rozšiřuje podíl zodpovědnosti ostatních křesťanů na procesu rozlišování. Ten pak musí předcházet každému vážnému rozhodování v církvi. Této souhře uvnitř církve, kompatibilitě charismat a odpovědností, je třeba se učit.

Zdroj: Církev doprovázející /oddelovac/ Vydání 36 /oddelovac/ Katolický týdeník (cirkev.cz)

Vznik: 15.11.2024 08:11, Autor: rkoblizek, Titul: 874 'Nebezpeční tradicionalismu, triumfalismu, paternalismu, klerikalismu a fundamentalismu pro dnešní katolickou církev', Kategorie: co_nas_zaujalo |