Petráček - Historie umí být krutě výsměšná

V čtvrtletníku ČKA Universum vyšel rozhovor s hradeckým studentským knězem a historikem Tomášem Petráčkem. Z Článku je těžké něco vybírat, tak ho nabízím celý.

Najdete tam jeho mládí i Babiše a Zemana, Duku i francouzskou revoluci nebo papeže Františka.

Jinak ho máme i v knihovně zde: http://slatinany.farnost.cz/files/knihovna.htm#petracek

Umění jednat odpovědně, svobodně a s potřebnou sebedůvěrou se neobejde bez křesťanské inspirace. Věřím, že Západ nemá jinou cestu než se nějak ke křesťanství vrátit. Na prvním místě to od nás vyžaduje radikální obnovu života církve a forem její služby, říká P. Tomáš Petráček.

V letech 1990 až 1999 jsi vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a poté jsi v osmadvaceti letech vstoupil do kněžského semináře. Uzrálo v tobě rozhodnutí stát se knězem později, nebo výběr vysokoškolského studia byl od počátku zamýšlený jako širší příprava na kněžství?

Jak naznačuje už délka prvního studia, bylo to komplikované. Kněžské, původně spí.š řeholní povolání mne oslovilo už V osmnácti letech, ale ještě jsem ho chtěl nechat dozrát, takže jsem rozstudoval historii a etnologii na filozofické fakultě. Po dvou letech jsem zahájil přípravu na vstup do jezuitského řádu, jenže jsem hned na podzim 1992 vážně onemocněl a další čtyři roky prožil v invalidním důchodu po špitálech. Nevěděl jsem, Jak na tom zdravotně budu, tak jsem nejprve během tří let dostudovala pak se rozhodl vstoupit do kněžského semináře za hradeckou diecézi, velkým dílem kvůli tehdy novému biskupovi Dominiku Dukovi, kterého jsem hodně obdivoval.

Na konci studia mě oslovilo vedení Ústavu hospodářských a sociálních dějin, abych svoji diplomku o raně středověké ekonomice dotáhl do disertace. Vůbec se mi nechtělo, toužil jsem po kněžství, ale právě Dominik Duka mi řekl, že se to bude hodit, ať seminář o rok odložím a postgraduál vystuduji. Jeden rok mimo seminář naplno a pak další rok v semináři při studiu teologie mi stačil, abych disertaci napsala obhájil, tehdy jsem byl ještě hodně výkonný. Překvapivě se zní stal medievalhtický hit, hlavně pro archeology středověku. To mi paradoxně pomohlo třeba při exhumaci P. Josefa Toufara, všichni tři archeologové knihu malt.

Základní teologická studia jsi dokončil na Univerzitě ve Fribourgu, doktorát z teologie pak na olomoucké teologické fakultě. Dodalo ti studium na vícero univerzitách na sebejistotě a nadhledu?

Od mého vstupu do semináře mě hradecký biskup Duha připravoval na poslání v akademické pastoraci, on jediný mezi biskupy jako dominikán doopravdy chápal, jak je univerzitní prostředí klíčové, že už to není jen elitní záležitost pro deset procent populačního ročníku, ale mnohem zásadnější věc pro budoucnost církve, a to nejen kvůli pěti-šestinásobně větším počtům studentů. Tituly jsem chápal jako „průkazky“, které mi usnadní kněžské fungování v univerzitním prostředí, hlavně mezi akademiky. Bavilo mě bádat i psát, měl jsem z Filozofické fakulty UK a z Fribourgu hodně načerpáno, takže to šlo skoro „samo“. Tři roky ve Fribourgu, semestr jako visiting fellow na Yale University nebo půl roku v Tajném vatikánském archivu určitě dodá nadhled, kontakty a zkušenosti. Pro univerzitního kaplana je dobré znát fungování více univerzit i jejich duchovní služby.

Čím tě přitahuje studium minulosti? Zajímá tě odkrývání událostí a společenských procesů zasutých pod nánosem nepřesných historických výkladů, nebo spíš role křesťanství v dějinách?

Četbě historické literatury jsem se věnoval vášnivě už od deseti let. Mou hlavní motivací bylo porozumět světu, kde jsem vnímal rozpor mezi vnucovanou komunistickou ideologií a realitou. Studium dějin mi přišlo jako nejspolehlivější nástroj poznání a porozumění procesům, které se ve společnosti dějí, k pochopení smyslu lidské existence, k ověření nebo falzifikaci myšlenek, konceptů, ideologií. Až později jsem objevil dějinnost jako stále podceňovanou, ale klíčovou dimenzi lidské existence, ale nějak jsem pro ni měl smysl od začátku, možná díky své písmácké podkrkonošské babičce.

V dějinách mě zajímá všechno, začínal jsem jako agrární historik hospodářských a sociálních dějin, jako jeden z prvních jsem chodil na přednášky o gender historii docentky Horské, později jsem přešel k moderním dějinám katolické církve.

Jak dalece se můžeme z historie poučit?

Z historie se poučit můžeme, ale jak vidíme kolem sebe, v české společnosti i v církvi, nějak se nám do toho nechce. Navíc si z historie lze brát leccos... není historik jako historik, je potřeba pečlivě rozlišovat. A aby to bylo ještě komplikovanější, vývoj přináší výzvy, se kterými nemáme vůbec žádné historické zkušenosti.

Před několika lety jsi varoval, že jsme se octli v podobné situaci jako v letech 1946—48. Nebylo to od tebe jako historika trochu unáhlené, snad až příliš kritické k současnému vývoji?

A v čem? Máme prezidenta, který prosazuje ruské a čínské a naopak sabotuje české státní zájmy, poškozuje klíčové instituce, systematicky mzdě1uje a rozeštvává společnost. Máme vládu založenou na podpoře komunistů a extremistů, jejíž premiér má na Západě nemyslitelný střet zájmů, vůbec nechápe smysl demokratického dělení moci a demokracie jako takové a k tomu kontroluje velkou část médií.

Máme formálně svobodné volby, ale jak ukázaly ty prezidentské a parlamentní, už vůbec nejsou rovné a férové, protože Zeman i Babiš porušují pravidla a zneužívají své finanční zdroje, v případě Zemana oligarchů, jejichž zájmy hájí na úkor občanů ČR. K mnoha lidem se už ani nedostanou zprávy o Babišových podvodech. Občanská společnost se probouzí, ale není schopná přetvořit energii v politickou akci. Opozici se nedaří. Frustrace lidí narůstá. Zvykli jsme si na věci kdysi v politice nemyslitelné. Dějiny se neopakují, jsme v jiné konstelaci, jsme součástí EU a NATO, je tu technologická revoluce a tak dále, ale po mém soudu, nic si nenalhávejme, celá postkomunistická střední Evropa prožívá hlubokou politickou, sociální a hodnotovou krizi a západní země by se nám měly více věnovat, jenže samy mají svých starostí dost. To rozhodující musíme vybojovat my tady doma.

Zaujalo mne, když jsi v jednom rozhovoru uvedl: zhruba po roce 2011 a 2012 vyprchal prvotní étos z polistopadového režimu. Společnost začala být unavená ze svobody, demokracie a kapitalismu, který ne každému přinesl to, co od něho očekával. Do toho přišla hospodářská krize a konec představy, že materiální postavení lidí se bude jen zlepšovat. Zorientovat se v tomto prozření podle tebe může pomoci studium sociálních a církevních dějin — v jakém smyslu?

Společnost založená jen na očekávání nárůstu blahobytu se hroutí při prvním náznaku krize. Potřebujeme společnou vizi, projekt, nemusí to být přehnaně ambiciózní, ale třeba vybudovat solidární, demokratickou zemi, právní stát, transgenerační vizi, která bude atraktivní, srozumitelná a prezentovaná věrohodnými osobnostmi, která založí společenský konsenzus. Potřebujeme příslušníky vzdělané elity s nadhledem.

Jinak nám nadále povládnou manipulativní političtí pseudomesiáši se svými byznysovými zájmy. Paradox je, že Babiše i Zemana volí lidé kvůli tornu, aby se oddálily společenské proměny, oba jsou symboly starých „dobrých“ dob a vědomě s tím pracují, viz heslo „ochráníme“. Volí je stejné sociální vrstvy, které na odkládání náročných reforem nejvíce doplatí, protože ti vzdělanější a bohatší se snadněji zadaptují. Historie umí být krutě výsměšná.

Zmínil ses o tom, že tě zajímají i novodobé dějiny církve. Co přesně tě na nich přitahuje?

Zkoumání vývoje církve mě jako duchovního, který bytostně věří v sílu evangelia a touží ji předat ostatním, nutně zajímá nejvíce. Láká mne zkoumat, jak to bylo, když to zdánlivě fungovalo, porozumět, proč nám to dneska nejde. Co je dáno „objektivně“, co a kde naopak musíme změnit my sami. Co poučeni dějinami můžeme nebo musíme udělat, abychom Kristovou spásnou zvěstí znovu oslovili ostatní, ale i otázka, co to vlastně znamená.

Tedy co znamená to trochu zprofanované slovo aggiornamento?

Ano, podstatným posláním církve, stručně řečeno, smyslem její existence je hlásat evangelium a prostředkovat spásu. K tornu si v děj inách složitým vývojem vytváří konkrétní instituce, struktury, formy hlásání, života, znovu a znovu reformuluje a zpřesňuje nauku, takjak narůstá naše poznání a prohlubuje se pochopení evangelijní zvěsti. Dochází k interakci mezi snahou pochopit smysl a jádro evangelia, které nám náš Pán odkázal, a snahou vyložit ho srozumitelným způsobem současným lidem.

Svět se radikálně a zběsilým tempem mění poslední dvě století. Pochopit to a zpracovat vyžaduje tvrdou, kompetentní a náročnou práci na tom, čemu se na druhém vatikánském koncilu říkalo aggiornamento. Spontánně totiž máme tendenci spočinout, neměnit nic, podléhají tomu zvláště instituce v domnění, že tím aspoň nic nezkazí, takhle to ale v životě a zvláště v dějinách náboženství nefunguje. Bůh nás stvořil jako časové, dějinné bytosti, Ježíš v podobenstvích neustále zdůrazňuje jednání, aktivitu, je mu mnohem milejší ten, kdo něco dělá a selže, než ten, kdo ze strachu udělat chybu nedělá nic.

V knize Církev, tradice, reforma píšeš: Neschopnost církevních elit rozlišovat prosazování autenticky křesťanských hodnot od jejich často pro církev problematického kontextu daného komplikovanými vztahy mezi církví a modernou patří mezi závažné naukové problémy katolické církve, za které křesťanství platilo a dosud platí nesmírnou cenu... V čem nejvíc platíme za tyhle chyby?

Po francouzské revoluci se pochopitelně většina oficiální církve psychologicky zcela mentálně zablokovala ve vztahu k moderně a vedla proti ní apokalyptickou rétorikou společenský a ideologicky zápas, přitom ale nedokázala rozlišovat a uznat, kolik z hodnot moderny je naplňováním hodnotového poselství evangelií. Příliš dlouho se tak zásadní křesťanské hodnoty jako skutečná rovnost muže a ženy, občanská emancipace demokracie, koncept lidských práv, sociální práva a další musely prosazovat proti odporu (nejen) katolické církve.

Tím církev ztratila velkou část vzdělaných příslušníků elity a vmanévrovala se do pozice konzervativní nebo ještě spíš retardační polečenské, často přímo politické síly, která brání naplňování legitimních proměn společnosti. Tím sice dokázala semknout řady a mobilizovat část věřících, dokonce přitáhla ty, kdo hledali azyl před moderní dobou, ale násobně více věřících v této době ztratila. Vzdělané vrstvy a dělníci přestali brát církve a náboženství vážně. Podoba společnosti se utvářela recipročně ve vymezování vůči církvím a náboženství.

Jsme zase u poučení z dějin — obávám se, že část vedení české církve neschopnosti a nevůlí rozlišovat současné společenské a politické proudy a paušální konfrontací opakuje stejné chyby a vyrábí si tak naprosto zbytečně nepřátele z těch, kdo jsou ve skutečnosti naši přirození spojenci.

Dá se vůbec překonat napětí mezi univerzálním nárokem Ježíšova evangelia a liberální společností, která ponechává soutěžit různé ideje a postoje?

A proč by ne? Křesťanství se přece v podobném prostředí zrodilo, je to náš přirozený habitat, i v době tvrdého pronásledování apologeti císařům vysvětlovali, v čem by bylo křesťanství přínosem pro stát a společnost Nejsilnější místní církve vyrostly v 19. století ve Spojených státech v Holandsku, v prostředí drsné konkurence. Je přece mnohem evangelijnější hlásat Krista svědectvím lásky a odhalenou krásou evangelia než je válcovat státní mocí nebo utloukat odkazy na tradici a autoritu.

Tony Judt hezky poukázal na hloubku rozporu jakési volné soutěže ideji: pokud lidem přiznáme univerzální nárok na lidskou důstojnost a svobodu rozhodování, jak máme reagovat, když svoji svobodu obracejí proti své důstojnosti, proti svému okolí?

Jako bytostný erasmián věřím, že žijeme v určité fázi dějin Západu a lidstva, kdy se učíme zacházet s takovou mírou svobody a autonomie, jakou lidstvo nikdy předtím nezažilo. Věřím, že je to naplňování smyslu evangelijní zvěsti, postupné vlamování se Božího království, ačkoliv to tak nyní na první pohled nevypadá.

Na konci této fáze však mohou být lidé, kteří umějí žít odpovědnou svobodu, dělají správné a dobré věci, a to ne proto, že jim to nařídila vrchnost nebo ze strachu, ale proto, že se k tomu sami svobodně rozhodli. Erasmus říká: chcete-li vychovat někoho ke svobodě, v jednom momentě mu prostě reálnou svobodu musíte dát. Jinak se s ní nenaučí zacházet. Každý z nás ví, že to nejde bez chyb a přešlapů. Hodně by pomohlo, kdyby se média a příslušníci elity ujali své „tradiční“ role a působili v dobrém smyslu výchovně, a ne aby se podbízeli a potvrzovali, že předsudky a nízkost jsou OK. Jako křesťané ale přece věříme, že slabá Boží věc nakonec zvítězí. Bůh v nás pořád ještě věří.., proč bychom tady jinak ještě byli?

Zní to nadějně, ale upřímně řečeno, před kolika staletími žil Erasmus Rotterdamský? Kam jsme se od té doby posunuli? Neleží tady někde jádro pochyb o samotném evropském pojetí liberální demokracie? Nenahrává tento rozpor vposledku nejrůznějším autoritářům?

Jsme v etapě, kdy většina samozřejmě a nenasytně užívá bezprecedentní prostor svobody, ale jen pomalu se učíme nést odpovědnost. Žijeme v otevřených dějinách a může to skončit kolapsem a návratem k autoritářství, hodně sil na tom pracuje a i velká část katolíků po tom skrytě či otevřeně touží.

Avšak chtít vytvořit absolutistický nebo stavovský katolický stát, který lidi donutí věřit a žít správně, je podle mého soudu nepochopení a zrada samého smyslu křesťanství. Kristus nás vykoupil ke svobodě Božích dětí. Za dlouhá staletí, kdy jsme s pomocí státu nutili všechny chovat se vnějškově jako křesťané, platíme nyní cenu v podobě masivní sekularizace a nízké kredibility tradičních, původně státních církví.

Netápe ovšem sama církev v dnešní společnosti, pokud ideo to, jakou roli v ní chce hrát?

Myslím, že na globální úrovni papež František přijal jménem církve roli rovnocenného partnera v diskusi o podobě světa, který společně utváříme s mnoha dalšími lidmi, kteří naši víru a přesvědčení nesdílej, v autentický evangelijním duchu církve sloužící a chudé, která nemistruje a nepeskuje, ale pokorně nabízí vzácný poklad Ježíšova učení lásky. To je velká změna, obrat k jádru evangelia, kterou ale mnozí věřící odmítají jako ohrožení náboženské identity založené na vymezování vůči druhým.

Počátkem prosince 2018 jsi obdržel podobně jako Tomáš Halík od kardinála Duky „napomenutí“ za rozhovor pro Hospodářské noviny, v němž jsi kritizoval kázání P. Pitky a vyjádřil výhrady ke komunikační strategii ČBK k debatě okolo Istanbulské úmluvy. Můžeš to okomentovat v souvislosti s tím, o čem spolu teď mluvíme?

Místní církev, která není zvyklá rovnocenně a kompetentně debatovat směrem ven, má problémy i s otevřenou diskusí uvnitř. Když ponechám stranou ono kázání, ani stanovisko ČBK k Istanbulské úmluvě neprošlo žádnou debatou uvnitř české církve. Přitom tady máme například tři katolické teologické fakulty. Když jako kněz a historik vidím, že se opakují fatální chyby z historie, a nedostal jsem možnost vyjádřit se dříve, byla moje povinnost vystoupit.

Mluvil jsi o tom napomenutí osobně s kardinálem Dukou? Nebo se svým biskupem Vokálem?

S panem kardinálem nikoliv, nepočítám-li naštvaný telefon v den zveřejnění rozhovoru. Hradecký biskup vyjádřil nespokojenost, že jsem veřejně kritizoval kardinála a obecně církev, ale přijal moje vysvětlení, že to bylo kvůli víře stovek a tisíců věřících a zachování základní kredibility církve u lidí mimo církev Po veřejných přednáškách i po bohoslužbách se na mne spousta věřících zděšeně obracela, co Piťhovo kázání a následná podpora Dominika Duky měly znamenat. Řada z nich vážně zvažovala odchod z církve. Vůbec se v této podobě katolicismu nepoznávali a bylo mou povinností právě vůči církvi ukázat, že v české církvi jsou hlasy, které sdílejí podobu víry papeže Františka, a ne probošta Piťhy. Věděl jsem, že za ta dvě, mimochodem velmi zdvořilá a slušná vystoupení, zaplatím, ale intenzitu nenávisti zevnitř české katolické církve jsem nečekal.

Svědčí to o rozdělení uvnitř české katolické církve?

Nepochybně, ale ještě nebezpečnější je neschopnost zvládat tato rozdělení bez agrese a nenávisti. Na kněžském dni, kde kardinál Duka křičel na Tomáše Halíka a veřejně mu vyhrožoval napomenutím, mu velká část přítomných kněží zatleskala. Vede se na vyložených pomluvách založená vlna nenávisti mezi kněžími, seminaristy a laiky paradoxně proti těm, kdo hájí principy vyjadřované papežem Františkem. Přemýšlím o podobě víry u kněží, kteří na sociálních sítích bohorovně vzkazují, že si „máme s Halíkem založit vlastní církev“. Svým způsobem je logické, že když vsadíte na vytváření nepřátel a vedení kulturních válek, nejprve musíte marginalizovat, ideálně umlčet ve vlastních řadách ty, kdo poukazují na jalovost, kontraproduktivnost a hlavně neevangelijnost těchto strategií a kdo se snaží a kriticky, ale konstruktivně komunikovat s těmi druhými, s tzv. genderisty a neomarxisty.

Upřímně řečeno, když někdy varuješ, že nakonec bude společnost katolickou církev vnímat jako netolerantní, nabručenou sektu, není tomu taky hlavách většiny současníků již nyní? Jak si jinak vysvětlovat tak malý zájem o křesťanství s jeho bohatou tradici, když zároveň tolik lidí včetně známých kněží poukazuje na to, že lidé o duchovní věci zájem mají?

V tom může být Piťhovo kázání sebenaplňující proroctví. Mnozí katolíci na tom svými vystoupeními a tiskovinami pracují, jako kdyby po tom toužili. Sektářská, do sebe uzavřená, negativně se vymezující podoba katolické viry přitahuje jen málo.., ale vidím okolo sebe, že radikální obrat ke kořenům evangelijní víry, obnovení její svěžestí a stálé novosti papeže Františka přináší plody i u nás.

Ve svém vánočním eseji jsi narážel na tu nešťastnou českou vlastnost kritizovat za bukem. Aspoň jsem to vyčetl mezi řádky, když jsi psal, že biblická víra je založena na vycházení ze zajištěnosti, ze své komfortní zóny, na odvaze riskovat a nést důsledky. Tato obnaženost vlastního bytí samozřejmě bolí, ale jiné cesty k lidskému růstu není. Ježíš v evangeliích naléhavě vybízí k tornu, abychom se nebáli života, žili riskantně a svobodně, nehráli na jistotu. To jde ovšem jen s důvěrou, že i v případě neúspěchu je Bůh zde, aby člověka ošetřil a dal mu další šanci... Bůh se zde tak trochu jeví jako „terapeutický Bůh“; myslíš, že toto je rovina, na níž můžeme srozumitelně komunikovat s dnešní českou společností?

Nevím, jaký jiný by měl Bůh být se vším, co o něm víme z evangelií a vůbec z Bible. Jsem hodně mezi lidmi, na přednáškách, debatách, setkáních. Když v necírkevním prostředí hledajících lidí představíte Boha a podstatu křesťanství slovy; která používá papež František, Marek Vácha nebo Ládis Heryán, vydechnou nadšením a řeknou: „ty jo, tohle beru“.

Vznik: 14.08.2019 13:06, Autor: rkoblizek, Titul: 554 'Petráček - Historie umí být krutě výsměšná', Kategorie: co_nas_zaujalo |