Převaděči na Ukrajině pomáhá Bůh

Čtyřicátník Volnov teď žije v Záporoží, čtyřicet kilometrů od fronty. I on je utečenec, dokonce dvojnásobný. Před ruskou invazí v roce 2014 žil ve městě Alčevsk, hluboko v Donbasu. Když padlo do ruských rukou, přestěhoval se i s rodinou do přímořského Berďansku. Hluboce věřící muž pracuje pro jednu z protestantských církví a v přístavu u Azovského moře objevil novou komunitu. Jenže po dalším ruském vpádu musel s rodinou utéct před okupační armádou znovu. A spolu s tím našel i nový smysl života a svůj způsob, jak bojovat v téhle válce – pomáhá lidem, kterým se zatím utéct nepodařilo anebo utéct nedokážou a musejí na Ruskem okupovaných územích nějak přežít.

Nenápadnost někdy nestačí. O deset let mladší Jura, Volnovův kolega a kamarád, musel v dubnu skončit po čtyřech výjezdech do obsazeného Mariupolu. Někdo ho totiž udal, naštěstí dostal dopředu varování, takže se tam již znovu nevydal. „Kdybych to udělal, zatkli by mě, buď bych zemřel, nebo by mě už nepustili zpátky,“ říká Jura.

Berďansk, cíl Volnovových cest, byl pro Ukrajince důležitý přístav. Teď ale ukrajinské námořní lodě vystřídaly ty ruské a město se pod okupační správou hodně proměnilo. Původní ukrajinští obyvatelé více než stotisícového přístavu přišli o práci, přestaly tu fungovat sociální služby, ukrajinská pošta tu nemůže působit, takže důchodci nedostávají penze, které jsou přes ni na Ukrajině doručované. Rusové jim žádné nevyplácejí.

Podobná situace je i na dalších okupovaných místech, největší humanitární katastrofa je v Mariupolu, kde, jak uvedla britská tajná služba, hrozí z mnoha mrtvých těl – ve městě podle odhadů ukrajinské vlády bylo během ruského obléhání usmrceno minimálně dvacet tisíc lidí – a zkažené vody infekce cholery.

Neziskovka pracuje se sítí několika desítek dobrovolníků. V Tokmaku jich mají zhruba dvacet, menší počty v dalších okolních městech a městečkách. Pomáhají dohromady zhruba pěti tisícům lidí. „Skoro nic tam nefunguje. Z dvaceti lékáren jsou otevřené dvě,“ říká k situaci v okupovaném městě Valerija Občarova. Sami zakladatelé Yes odsud utekli tři týdny po začátku okupace, v téhle době tu byla jen ruská armáda soustředěná na obsazení a převzetí kontroly nad městem, cesta ven byla průchodnější. Následně přijeli zástupci ruských tajných služeb, ti město nechali uzavřít a odjet už šlo jen s velkým rizikem.

Jedna s převezených Viktorija si ze svého domova toho s sebou moc nevzala. Jednou z mála věcí je výtisk motivační knihy přeložený z angličtiny, zohýbaný paperback s názvem Do budoucnosti se dívám s nadějí. Když má Viktorija říct, co vidí ona, když se zahledí do své budoucnosti, poprvé a naposledy se jí v očích zalesknou slzy. „Vidím tam, že se zase setkám se svým druhým synem,“ říká.

https://www.respekt.cz/tydenik/2022/26/chci-pomoct-vsem?gift=otyf6rx8hq

Vznik: 30.06.2022 16:41, Autor: rkoblizek, Titul: 766 'Převaděči na Ukrajině pomáhá Bůh', Kategorie: uprchlíci-svědectví* |