Reportáž z vyšetřování ruských válečných zločinů na Ukrajině: neděly se jen zlé věci. někdo konkrétní je páchal

V Respektu vyšla reportáž o vyšetřování vojenských ruských zločinů. Jak probíhaly, jak se sbírají důkazy, jaká je pravděpodobnost nalezení viníka.

Cesta před boží i pozemský soud • RESPEKT

Vybírám:

Tři stovky narychlo vykopaných jam nad sebou mají nanejvýš stejně narychlo stlučený dřevěný kříž, často ani to ne. Leželo tu nejméně 447 mrtvých. Drtivou většinu se podařilo identifikovat – kdo to byl a také jak a proč zemřel. Skupinu tvořilo 215 mužů, 194 žen a pět dětí a dvaadvacet příslušníků ukrajinské armády. Většina vykazovala známky násilné smrti, třicet bylo prokazatelně mučeno nebo hromadně popraveno, měli provazy kolem krku, svázané ruce, zlomené končetiny a amputované genitálie. Jeden ze zavražděných byl známý, Rusy unesený a dlouho pohřešovaný spisovatel Volodymyr Vakulenko.

Po jejich okupaci tady zbyla podle odhadů tisícovka mrtvých, zemřel každý čtyřicátý obyvatel města. Tenhle počet pořád narůstá: na různých místech Izjumu zatím policie našla dalších 140 mrtvých lidí, které nikdo nepohřešoval nebo nestihl pohřešovat. Nachází je teď hlavně v dělostřelbou zničených domech na kraji města, rozsah škod i několik týdnů po osvobození není zřejmý. Policie se do části budov stále ještě nedostala, jsou zaminované a nejde tam vstoupit. Takové domy jsou obehnané výstražnou páskou s upozorněním na smrtelné riziko. Čeká se, až je časem vyčistí pyrotechnici, ti ale nestíhají. Kolem Izjumu, a nejen tam, Rusové zaminovali skoro vše, takže nejdříve se zprůchodňují nejvytíženější cesty, pak přijdou na řadu civilní domy.

Před válkou zde byly cely předběžného zadržení a už tak musely působit ponuře, okupant je ale proměnil v pekelné místo. Vybavení sestává z plesnivých a mokrých matrací. V cele pro dva lidi bylo vězněných osm, v cele pro osm lidí jich bylo dvacet. Na zemi leží zbytky jídla, v rohu stojí malý plechový kbelík plný výkalů a moči. Na zdech jsou do omítky vyryté nápisy – jména, data, modlitby nebo čárky za strávené dny. Je tu zima, všudypřítomný zápach a nic není pořádně vidět.

„Každý den nějaké tělo, včera jsme objevili dvě v sutinách na jih od města. Každý den něco. Zítra zase někam vyrážíme, tam je jisté, že někoho objevíme,“ říká velitel. V jiné mučírně v jiné části města, v budově bývalé železničářské polikliniky, ukazuje ženskou celu. „Tady jich bylo sedm. Znásilňovali je, to víme z výpovědí, tady je napsané jméno, vidíte, a tady je napsané ,bolest‘, chápete to, tady je napsané, že to bolí, tady zase, že tu někdo byl devět dní. Pořád něco, takových věcí je město plné,“

„Byli tři, jeden starší a dva mladší. Kopali mě do břicha a do hlavy. Pak mě věšeli nohama dolů ze stropu a dál do mě bušili. Drželi mě tu dva týdny, pak, jak se přiblížili naši, utekli. Tymurovi jsem to vše už popsal,“ říká nám Mychajlo Ševčenko, pětačtyřicátník v maskáčích a černé bundě, který byl vězněn v budově železničářské polikliniky, a i on nás vede do jedné z cel, kde byl nedobrovolně zavřený. Vstupuje se do ní dřevěnými, nazeleno natřenými dveřmi. Uvnitř není nic, jen udusaná podlaha a bílé cihlové zdi. Věšeli mě za nohy. Několik let před válkou pracoval Ševčenko jako voják, pak z armády odešel a dělal různé civilní profese. Rusové ho měli na seznamu lidí, které přednostně v Izjumu zatýkali. „Chtěli vědět, kdo všechno je tady v domobraně, kdo všechno by je mohl ohrožovat. Mlátili do mě hlava nehlava, věděl jsem to, oni tušili, že to vím, ale nikoho jsem nevyzradil,“ říká Ševčenko.

Tajná služba SBU, se válečnými zločiny dál zabývá. Momentálně vyšetřují 45 tisíc případů, které se na Ukrajině měly odehrát – mučení, zabíjení civilistů, zabíjení válečných zajatců, rabování nebo genocidu.

V Boroďance rozbombardovali Rusové panelákové sídliště. Šéf zdejší policie Vjačeslav Cyljuryk, už všechny nasbírané důkazy dávno odevzdal kolegům z SBU a prokuratury. Úlomky raket a dělostřeleckých granátů, které našli v rozvalinách, a lidská těla, která našli vedle nich. Přesný čas jednotlivých zásahů a doklady o tom, že v okolí zničených domů nebyla žádná ukrajinská vojenská zařízení. Člověk, který raketu odpálil, i který k tomu dal rozkaz. „To je náš příspěvek k vyšetřování. Člověk, který raketu odpálil, člověk, který mu k tomu dal přímý rozkaz, a člověk, který jemu nařídil ostřelovat civilní budovy, ti všichni by měli skončit před ukrajinským soudem,“ říká Cyljuryk. Věří, že se to povede? „Jistěže ano. Skončí před božím soudem, i před tím pozemským. Uděláme všechno pro to, aby stihli oba,“ říká Cyljuryk s mírným úsměvem.

Kdo vypálil raketu na boroďanský obytný dům, kdo může za smrt lidí v autě pod irpiňským mostem a kdo nese odpovědnost za desítky mrtvých, pochovaných u bučského kostela, nebude lehké zjistit, a ještě těžší pak bude viníky dopadnout a postavit před soud. Zatím se nezdá, že by ruský stát a ruská společnost mířily k vyrovnání se svými zločiny. Některá jména jsou však již známá. Mají je ukrajinští vyšetřovatelé, odhalili je veřejně i investigativní novináři ze skupiny Bellingcat.

Ti vypátrali konkrétní důstojníky ruské armády, kteří mají za úkol vybírat na Ukrajině cíle raket. Skupinu tvoří desítky vojenských inženýrů, kteří se ve své profesní kariéře dlouhodobě specializují na programování raket. Bellingcat získal záznamy o jejich telefonní komunikaci, doložil z nich, že před každým útokem ruských střel, které dosud měly na Ukrajině na svědomí stovky mrtvých, byli vždy v intenzivní komunikaci. Členové smrtícího týmu jsou dislokováni v centrále ruského ministerstva obrany v Moskvě a v hlavním výpočetním středisku generálního štábu v Petrohradě. Jsou to vesměs mladí muži a ženy.

Saša Romancova o smyslu své práce nepochybuje. „Nazvat věci pravými jmény je důležité. Tady v bývalém Sovětském svazu se často říká: ,Ach jé, děly se tu dřív hrozné věci.‘ A tím povzdechem to končí, což je důsledek toho, že o minulosti pořád mluvíme špatně a nepřesně. Žádné takové. Nebyly to hrozné věci, byly to zločiny, a neděly se, nýbrž je někdo páchal. Jen s takhle pojmenovanou minulostí se dá vyrovnat,“ říká.

Soudy na Ukrajině dosud odsoudily dvanáct Rusů, dalších šedesát je obžalovaných. Dvě stě šestnáct lidí je podezřelých ze spáchání některého z válečných zločinů, což znamená, že začali být stíháni – sedmnáct z nich jsou zajatci na ukrajinském území, zbytek je mimo dosah ukrajinské spravedlnosti. Procesy v nepřítomnosti prokurátoři zahajují i tak – nechtějí se nechat omezovat tím, že podezřelí jsou „in absentia“. Tahle čísla narostou s tím, jak úřady i nevládky budou mapovat a dokumentovat, co se dělo v nedávno osvobozeném Chersonu. „Tam byla okupační moc zdaleka nejdéle,“

„Zabývat se tím je důležité i kvůli tomu, aby tito lidé a další, kteří by se chtěli chovat podobně, věděli, že nejsou beztrestní. Nikdy si nebudou moci být jisti, že uniknou spravedlnosti,“ doplňuje již citovaná bývalá šéfka prokuratury Venediktova. Mezinárodní společenství se zároveň dohaduje, zda by nemělo dojít k ustavení zvláštního mezinárodního tribunálu, který se bude zabývat stíháním zločinů ruské agrese, tak jako to kdysi udělal norimberský soud při potrestání nacistických zločinců.

Vznik: 23.12.2022 08:18, Autor: rkoblizek, Titul: 778 'Reportáž z vyšetřování ruských válečných zločinů na Ukrajině: neděly se jen zlé věci. někdo konkrétní je páchal', Kategorie: uprchlíci-svědectví* |