Respekt: Touha po míru na Donbase - reportáž z života civilistů

Rozhovor s Ukrajinci žijícími na frontě. S pro ruskými i pro ukrajinskými.

„Komu stojí za to v tomhle žít? Lidem, jako jsem já, který tu má starou matku, co nikam nechce, a taky nemá peníze na pronájem bytu jinde. Pak jsou tu lidé, kteří čekají na Putina jako na spásu. A pak ti, kterým Putin nevadí, ale klidně budou i Ukrajinci. Je to směs. A moc se o tom všem nebavíme,“ říká muž, který si z Vitalijovy dodávky nese domů dvě butylky vody. Při řeči prochází kolem výstavky sesbíraných raket, bomb a šrapnelů.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

V malém průmyslovém městě Pokrovsk mám sraz s pekařem Olehem, který od počátku války zachraňuje životy lidí žijících na frontě. Město Pokrovsk leží necelých 60 kilometrů od Putinem už roku 2014 okupované Doněcké oblasti. Oleh Tkačenko za mnou přijíždí v dodávce, kterou několikrát týdně spolu se svými druhy odjíždí na současnou frontovou linii s chlebem a vodou za lidmi, kteří doufají, že to v ostřelovaných městech a vsích všechno nějak přečkají. A zachraňuje odtud ty, kterým už strach nedovoluje dál zůstat. „Nebo už žádné doma nemají, protože jim domem proletěla raketa,“ říká hřmotný, usměvavý pekař.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Otevřeli si tam s Žeňou pekárnu a jejich chléb, říká pyšně Oleh, se svojí kvalitou brzy stal vyhlášeným v celé oblasti. Dnes ovšem Marjinka už téměř neexistuje, Putinova armáda ji od jara srovnává se zemí. „Dál už jsme tam péct nemohli, zůstali jsme do poslední chvíle, ale pak už to nešlo, i naši zaměstnanci museli odejít do bezpečí,“ vzpomíná Oleh na polovinu března, kdy se s Žeňou rozhodli, že budou zachraňovat lidi z horkých míst, a přesídlili s dětmi do Pokrovska. „V Marjince zůstalo tak dvacet procent domů,“  ((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Hlavně nebydlet nahoře.

Jak se Lena blíží k domovu, je na ní znát radost: ukazuje věže šachty, kde dřív pracovala, než ji Rusové zničili, ukazuje velkou vodní nádrž s malou pláží, místní zdroj rekreace, kam v létě na plavající lidi spadla raketa a zabila je. Ukazuje hřbitov, kde se teď nepohřbívá. „Mrtvé teď sousedé pochovávají rovnou u domů,“ říká.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

„Je to tu vážně strašné. Ale kam bych chodila, jsem tu doma. A mám tu starou maminku a psa. To je moje město, můj dům, já nikam nepůjdu,“ říká mladá babička Jelena ve frontě na chleba. Zbytek rodiny má v bezpečí, při nejsilnější střelbě chodí do sklepa a jako ostatní kolem se prý hodně modlí. Za co vlastně? „Aby to skončilo, abych mohla žít s dětmi a vnukem v míru, pod klidným nebem, to je mé jediné velké přání,“ říká. Na otázku, zda si přeje, aby válka skončila výhrou Ukrajiny, sklopí oči a chvíli přemýšlí. „Nerozumím politice, jsem obyčejná žena, obyčejná podnikatelka, před válkou jsem pracovala pro značku Oriflame. Miluju místo, kde jsem se narodila, Doněcko, a tomu přeju.“ Specifikovat, do jaké země to její místo patří, nechce. Je to prý pro ni složité: „Dřív nebyla Ukrajina ani Rusko, dřív byl Sovětský svaz, byli jsme jedna země. Doněcko bylo Sovětský svaz. Doněcko je můj domov.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

„Napište pravdu. Že sem do Vuhledaru létají ukrajinské rakety, vidíte ty domy kolem? To udělala Ukrajina. A Ukrajina začala válku, to ukrajinská raketa vyletěla jako první, Putin nás přišel chránit před fašisty, a vy ještě ze své země dodáváte zbraně, aby nás víc zemřelo,“ přidává se rozčileně starší žena. „Copak vy nevíte, že Mariupol zničili fašisti z Azovu, že v Buče to udělali Ukrajinci? Víte to, ale máte zaplaceno za lhaní,“ křičí a ke konci se jí láme hlas. Ostatní mlčí, kdosi ji odvádí, pak si mě bere stranou usměvavý padesátník, představí se. Říká, že ty rakety ničící Vuhledar jsou samozřejmě ruské a že kdo koukal na ruské kanály v televizi, tak je zkrátka pro Putina. „Ale nemá cenu se tady o tom bavit, tady zůstalo dost lidí, co to nechtějí vědět,“ vysvětluje. Pak odchází, zajde až k rohu paneláku a zase se vrací. „Prosím vás, ale nepište tam mé jméno, že jsem řekl, že ty rakety jsou ruské a že je posílá Putin. Pořád doufám, že se Donbasu podaří osamostatnit – ani Rusko, ani Ukrajina, nerostného bohatství na to máme dost. Ale kdoví, jak to dopadne, raději se o Putinovi a Rusku nechci vyjadřovat veřejně.“((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Objíždíme s Vitalijem bloky domů s jídlem, občas při větších ranách zabíháme do vchodů. Prognóza, že střelba začne později, se dnes nevyplnila: Vuhledarem bez přestání duní rány už před osmou ráno a nepřestanou až do odpoledne. Lidé, co vyšli z domů pro chleba a vodu, na hřmot nereagují: poznali prý, že to se jen přestřelují vojska přes město a za městem. Občas se na nebi objeví bílá čára, jak nám střely z tanků přelétají nad hlavami. „Když to zní zblízka, tak už se tak nebojíme. To střílejí po sobě. Špatné to je, když rána zazní zdálky, to to letí na nás, to se musíme schovat. A nejhorší je svist nebo šelestění, to už je na všechno pozdě, to letí raketa a za dvě vteřiny je po všem, to se nestihnete schovat,“ „A včera přiletěly grady,“ říká Olena suše. „Vyhořely čtyři domy. Ženu a muže to zabilo, když šli pro vodu. Pochovali jsme je u domů.“((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Vznik: 10.10.2022 16:56, Autor: rkoblizek, Titul: 773 'Respekt: Touha po míru na Donbase - reportáž z života civilistů', Kategorie: uprchlíci-svědectví* |