Universum 1/2016, str. 7-9, skenováno 25.4.2016 8:20

Je integrace muslimů u nás reálná?

Již několik desetiletí v Evropě roste počet obyvatel hlásících se k islámu a v posledních letech tato čísla v souvislosti s migrační krizí narůstají velikou rychlostí. Je integrace muslimů z jiných kulturních oblastí v Evropě reálná?

Anketu připravil Lukáš Jirsa

Lukáš E. Nosek

jáhen, teolog, arabista, islamolog

Integrace muslimů v Evropě není novou výzvou. Již dávno v Evropě muslimové žili. Někde se integrovali, někde koexistovali, někde se mísili, ně kde vyvolávali napětí, někde po čase odešli, nebo byli poraženi. Připomeňme španělskou Andalusii (8.—15. stol.), sicilský emirát (10.—11. stol.), také turkotatarské muslimské obyvatelstvo v Rusku, Finsku, Polsku, Bělorusku a na Ukrajině, nebo muslimy mezi etnickými Turky, Slovany a dalšími národy na Balkáně. Do výčtu patří muslimští gastarbeiteři, otroci a žoldáci z bývalých kolonií, kteří se od počátku 19. století usazovali v západní a severní Evropě nejprve v menším počtu, po druhé světové válce ve stech tisících, a kteří dnes vychovávají třetí i čtvrtou generaci. Po roce 2000 zase sílil příchod muslimských intelektuálů, z nichž část usiluje a usilovala o evropskou podobu islámu (tzv. euroislám).

V druhé řadě navrhuji, abychom opustili představu integrace jako prostého přizpůsobení. Integrace není otázkou pouze jedné strany (té menšinové). V integraci jde o začlenění, zapojeni a také o přiletí, otevření se jinakosti a o celou řadu dalších procesů, které se vedou na úrovni jednotlivců, rodin a větších skupin s cílem konstruktivního zapojení menšiny do života existující většiny. Z toho mj. vyplývá, že tato menšina by měla mít chuť podílet se na životě většiny, a měla by tedy mít respekt k platným pravidlům, případně trpělivě vysvětlit požadavek na úpravy dosavadních pravidel. Ovšem i na straně většiny je nelehký úkol. Musí mít chuť onu menšinu přijmout, otevřít se jí a tím se i obohatit. Integrace muslimů není ani automatická, ani nereálná, jen vyžaduje čas, a tedy trpělivost, překonání předsudků, respektování pravidel a zvyků druhých a schopnost uznat chyby. Mezi tyto chyby patří např. to, že menšina nesmí zůstat v ghettu. Sama integrace pak nesmí být pouze v rovině sociálně-ekonomické, ale i v rovině kulturní a vzdělanostní, a zvláště pak v rovině lidské a konkrétní. Vždyť největším nebezpečím pro integraci je uzavřená komunita na okraji, bez vzdělání a zájmu, s ideologickým vůdcem a finančním napojením na pochybné sítě.

Otázka po reálnosti integrace muslimů v Evropě je tedy zároveň otázkou, zdali Evropa je natolik silná, aby nepodlehla xenofobizaci, paušalizaci, primitivnosti, nenávisti, uzavřenosti, démonizaci a aby se nebála integraci muslimům umožnit.

Tereza Engelová

novinářka

Nepovažuji za správné dávat dohromady otázku náboženství a imigrace u uprchlíků ze zemí postižených válkou. V Sýrii se dějí strašná zvěrstva a lidem prchajícím z této oblasti se zkrátka pomoci musí! Nejpravděpodobnější je, že část z nich se bude chtít po skončení války vrátit domů a pak je u nich zbytečné hovořit o integraci nebo asimilaci, jsou u nás pouze na návštěvě. Co se týká dalších imigrantů, je to otázka komplikovaná, protože odpověď je ano i ne. Nejsem odborník na integraci, nemám v hlavě statistiky, a protože masa se vždy skládá z jednotlivců, je i v tomto ohledu nefér generalizovat. Na základě vlastní zkušenosti se ale domnívám, že integrace muslimů do západní společnosti je minimálně velmi komplikovaná a její úspěšnost závisí na několika faktorech — vzdělání, míře náboženského konzervativismu a na ní závisející touze skutečně se začlenit do západoevropské společnosti. Zcela zásadní je také míra kontaktu s jinou komunitou než s vlastní a v neposlední řadě samozřejmě také to, jak jsou přijímáni většinovou společností. Pokud se člověk z jiné kultury (protože překážkou úspěšné integrace nemusí být nutně náboženství, ale i jiné kulturní zvyky) cítí vítán, jeho integrace má rozhodně větší šanci na úspěch.

A co se konkrétně týká muslimů. Islám není jen náboženský směr, ale v praktické rovině i příručka pro život. Jako pravověrný muslim se musíte podrobit jasně dané hierarchii v rámci své komunity i rodiny. Korán vás navede, jak se nejen modlit, ale také jak jíst, dodržovat hygienu, vychovávat děti, intimně žít s partnerem atd. Mnoho z těchto zásad se neslučuje, ba spíš vylučuje s evropským stylem života. Pokud chce muslim žít jako správný muslim, pak nemůže být nikdy Evropanem v pravém slova smyslu. Vždy bude muslimem žijícím v Evropě podle vlastních pravidel. A v případě, kdy žije ve větší komunitě podobně smýšlejících lidí, bude naopak vyžadovat, aby se jeho pravidla stala plnoprávnou normou.

Své děti bude vždy vychovávat podle svých kulturních pravidel a v úctě ke Koránu, což především u dívek, které jsou mnohem omezovanější, znamená, že se „Evropankami“ stát nikdy nemůžou a jako budoucí matky pak „Evropany“ nevychovají ani ze svých dětí.

U liberálněji smýšlejících muslimů pak integrace závisí především na míře souznění s hodnotami západoevropské kultury. Mám několik muslimských kamarádů, kteří žijí zcela západním stylem života, obecně věří v rovnoprávnost mužů a žen, ale svou dceru by samotnou s mužem nikam nepustili a rozhodně by jí nedovolili provdat se za nemuslima. Znám i takové, kteří by to dovolili a pijí i alkohol, přesto se vnitřně cítí být muslimy a nemají s tím problém. Myslím, že obecně platí: kde je vůle, je i cesta. Pokud se muslim rozhodne, že chce žít v Evropě a respektovat místní zákony včetně životního stylu a vychovávat v tomto duchu i své děti, myslím, že není důvod, proč mu k tornu nedat šanci.

Lenka Klicperová

šéfredaktorka časopisu Lidé o Země

V Evropě žijí miliony muslimů, kteří se celkem bez problémů do společnosti již integrovali. Koneckonců i v ČR žije mnoho lidí z oblastí Blízkého východu či Afriky,

kteří tu pobývají již léta a nemají žádný problém se začleněním. Pracují, nezneužívají sociální systém, a nebýt jiné barvy kůže, nikdo by na nich neshledával nic zvláštního. Mám mezi nimi spoustu přátel a známých. Důležitou podmínkou této integrace je ovšem vůle k ní, která musí vzejít právě ze strany těchto nově příchozích. Pakliže ji nahradí frustrace, zklamání, izolace, nemůžeme čekat nic dobrého. Frustrovaní jedinci jsou snadným cílem radikálních imámů v mešitách po celé, zejména západní Evropě. Toto nebezpečí není žádnou novinkou, v Evropě je jím navíc ohrožena zejména druhá či třetí generace již zde žijících potomků uprchlíků. Není to v žádném případě většina z této skupiny, jde o minimální procento či promile (počty se dají jen odhadovat) — jenže to jsou pak ti, kteří jsou vidět a slyšet, jakmile někdo z této sociální skupiny spáchá teroristický čin. A mimochodem mnohem problematičtěji než integraci lidí z muslimských oblastí Blízkého východu vidím integraci Afričanů, kteří přicházejí z kulturně a sociálně naprosto odlišného prostředí, byť je mnoho z nich právě křesťanského vyznání.

je samozřejmě možné, že s obrovskou vlnou migrujících lidí se do Evropy nedostanou jen vzdělaní lékaři či vědci. Přijdou sem i lidé nevzdělaní, neúspěšní, kteří vidí

v Evropě ráj na zemi, kde jim budou pečínky létat do úst. Informovanost o tom, co to vlastně je ta Evropa, je naprosto zoufalá. Bohužel to mohu pozorovat na vlastní oči a uši jak v Africe, tak na Blízkém východě. je důležité, aby se Evropská unie shodla na jasných pravidlech, přijala konsensus, na jehož základě bude migraci regulovat, a ty, kteří přicházejí z bezpečných zemí, prostě vracela zpět. Nemůžeme řešit celosvětové problémy hromadným přesunem obyvatel dvou kontinentů do Evropy. je také třeba vytvořit podmínky pro úspěšnou integraci a začlenění do společnosti. To je to nejrozumnější, co můžeme dělat, protože migraci jako takové nezabráníme.

Jana Hybášková

diplomatka

Integrace muslimů z neevropských kulturních oblastí je možná. V Evropě existují dobré příklady: zřejmě nejlepším je Británie se statisíci naturalizovaných Pákistánců. Dvě procenta Švédů jsou Iráčané. Německo je domovem třetí generace Turků, i tureckých Kurdů. Československo v rámci RVHP poskytovalo studium tisícům syrských, iráckých, alžírských, jemenských studentů. Méně úspěšným příkladem je Francie, která se ale vypořádávala s nemožným: Alžírsko bylo přímou součástí Francie, Alžířané jsou původem Francouzi, aspoň z právního hlediska. Španělé po dlouhých letech komplikací nakonec našli úspěšný způsob, jak přijímat ty Maročany, které potřebuje, a vracet ty, kteří by ve Španělsku nenašli žádné zařazení.

Odpověď nevypovídá o muslimech, kteří přišli do Evropy v různých obdobích a motivace jejich příchodu byla různá. I jejich přijetí a existence v kulturním kontextu Evropy byly různorodé. Evropský model integrace muslimů neexistuje. Každá země má svoji komunitu, která do Evropy přišla jindy a z jiných důvodů. Je potřeba nechat obsah integrační politiky na jednotlivých státech.

Druhou proměnnou je dosavadní úspěšnost integrace. Klíčem je motivace: můžeme integrovat ty, které nemáme rádi? Abychom někoho mohli integrovat, musíme ho chtít. Británie potřebovala nutně Pákistánce do textilního průmyslu. Německo by jen stěží zažilo Wirtschaftswunder bez masivního přílivu pracovní síly z Turecka. Švédsko by zažilo nebývalý demografický propad, nebýt propopulačního rozhodnutí integrovat muslimy. Země, které chtějí integraci, jsou na cestě k úspěchu, který je vzájemným obohacením. Nemusím zmiňovat množství skvělých britských diplomatů a vojáků neevropského islámského původu, stejně jako významné německé politiky kurdského původu, nebo opět z vlastní zkušenosti švédskou diplomacii. Úspěch je věcí přijímající země, nikoliv muslimů jako takových.

Co jsou cesty k úspěchu? Otevřená společnost, otevřená sociální mobilita. V zemích, kde současní vysokoškoláci nepocházejí jen z rodin vysokoškoláků, kde prestižní místa v prestižních hrmách nemají nic společného s rodiči, je integrace snazší. V zemích, kde sociální kapitál je klíčem k úspěchu, pracovnímu zařazení, je to samozřejmě těžší. Úspěch integrace je zrcadlem společenské otevřenosti, prostupnosti, sociální mobility víc, než si chceme připustit.

Praktickými kroky jsou zrněny v základním vzdělání. Děti imigrantů musí škola vítat, musí je chtít, musí se o ně ráda starat. Je to věc emocí, ale nejen jich. Je překvapivé, v kolika evropských zemích ihned v září 2015 uspořádala města i regiony okamžité vzdělání učitelů základních škol: Velká Británie, Londýn zvlášť, Švédsko, Německo v některých státech. Učitelé se učili, jak dětem vysvětlit migraci, jak učit děti chovat se k migrantům, jak učit děti chápat, kdo jsou migranti, jak je přijmout a jak je integrovat. Ano, v mnoha zemích už se stalo, že vyškolení učitelé učí děti, jak pomáhat muslimským spolužákům.

Druhou důležitou skupinou jsou matky-muslimky, hybatelé islámských společností. Ty musí být aktivně seznámeny s výhodami evropské společnosti, musí se naučit je využít a ocenit: jde o veřejné školství, o jeho dostupnost pro všechny, o veřejné zdravotnictví a jeho dostupnost pro všechny, o sociální služby včetně policejní prevence před domácím násilím, Islámská společnost je v sociální oblasti matriarchální. Přijmou-li a pochopí-li muslimské matky výhody Evropy, budou tyto výhody rodinnými výhodami. Muslimové budou doma denně vedeni k integraci.

Třetí oblastí je vláda práva. Po francouzské revoluci jsme provedli intelektuální odluku církve a státu, ale ne všude: v Británii stát a církev jedno jsou. To ale nikde neznamená, že ideologie, i náboženská, je mimo právní kontrolu. Slova nenávisti, povzbuzení k boji na základě rasy, víry nebo politiky, šíření fašizujících ideologií je kriminální čin, v některých případech zločin. Proto kontrola mešit, slov imámů, internetových stránek, veřejných i neveřejných shromáždění je věcí vlády práva. Je potřeba mešity nezakazovat, ale naopak oficializovat a podřídit je co nejpřísnější kontrole. Policejní dohled v mnoha zemích (Německo, Francie, Velká Británie) obstarávají muslimské komunity samy: ony samy mezi sebou vyloučí to, co ohrožuje jejich existenci daleko dříve a přesněji) než by to udělali druzí. Nejde o špiclování, jde o řád, který udržují komunity samy

Česká účast ve válce v bývalé Jugoslávii měla podporu. Češi a Slováci stejně jako jiní Evropané byli ochotni pokládat životy za muslimy, za Bosňáky. Jak nám byli sympatičtí, jak mnoho českých intelektuálů řídilo kamion na pomoc Sarajevu. Válka proti muslimům v Jugoslávii začala memorandem srbské akademie věd o tom, že islám do Evropy nepatří. Na konci stálo 150 000 mrtvých, mnoho z nich muslimů, které jsme se snažili bránit. Prvotním motivem byla solidarita. Solidarita se slabšími v nouzi. Problém dneška je ošidný: Česko nevnímá pomoc imigrantům jako pomoc v nouzi, ale jako pomoc Německu, Švédsku, Dánsku. Objevuje se nový fenomén, nejde o solidaritu bohatých s chudými, ale o solidaritu chudších s bohatými: Čechů

s přijímajícím Německem, Řeků s Evropou, Švédů s Dánskem. Solidarita zdola je složitý problém, složitější než politika imigrace sama.

Evropa je křesťanská v následování, nesení kříže. Idea cesty spění k cíli je podstatnou evropskou idejí, která nás snad nakonec nejvíc odlišuje od muslimů. Prchající muslimové nejsou pozitivně motivováni. Do Evropy nechtějí. Dopustíme-li, aby po ruské invazi do Afghánistánu a druhé čečenské válce byl z Damašku Groznyj, můžeme si být jisti, že přijdou další prchající.

Rozhodnutí přijmout 153 iráckých křesťanů je znamením, že se česká společnost vydala na cestu spění, na cestu k přijetí prchajících, na cestu úspěšné integrace.