Hartl: Lidé nejsou hloupí

V Universu 4/2017 se zamýšlí sociolog a předseda správná rady STEM Jan Hartl nad současnou politickou situací a jak ji lidé vnímají. 

"jsme velice pasivní. Ze všech mezinárodních srovnání vyplývá, že prostě sedíme u zpráv a říkáme si: ještě se to pořád nelepší. Budeme-li takhle pasivní, zůstaneme někde na půli cesty mezi Východem a Západem."

Mne osobně zaujaly myšlenky:

(...)

Překvapily vás výsledky voleb?

Mne osobně ani ne. (...) Podpora hnutí ANO nám například vycházela sedmadvacet procent. Komentátoři v televizním studiu tornu nechtěli věřit do té míry, že se od tohoto čísla raději distancovali.

(...)

Spíš než jednotlivé otázky mně tak z našich výzkumů vystupuje do popředí fakt, že za těch 27 let jsme nevzali na vědomí, že si instituce vytváříme sami, protože nám mají pomáhat. Stále setrváváme u pohledu, který nám umožňoval přežít minulý režim, a sice, že instituce jsou cosi vnějšího, vnuceného, nepřátelského... Zvykli jsme si na dvojí morálku života v rozpolceném světě „doma“ a „venku“. Nikdy jsme se pořádně nedostali k tomu, abychom instituce přijali za vlastní, za své služebníky v oblastech, kam sami osobně či prostřednictvím svých přímých vazeb nedosáhneme. 

(...)

Proč jsou lidé otrávení?

Třeba proto, že politici hovoří o vládě práva, ale výkony policie, státních zástupců, soudů mnohdy neodpovídají tomu, co vyjadřuji sama slova orgány činné v trestním řízení. Lidé si rozpory dobře uvědomují a kladou si otázku po pravidlech hry v naší společnosti. Běžní lidé nejsou zvyklí uvažovat v obecných pojmech, ale dobře si uvědomují chatrnost celé té normativní tkáně ve společnosti. (...) důvěra v to, že se u nás může obyčejný člověk dovolat práva, se dlouhodobě drží na úrovni nějakých 30 procent. Dvě třetiny lidí se cítí nechráněny naším právním systémem a ve chvíli, kdy se společenská situace komplikuje, lidi tuto nejistotu dávají víc najevo.

(...)

Rozhodují se lidé emotivně a na poslední chvíli, jak se někdy v médiích píše?

To tvrdí mediální experti, kteří vám chtějí prodat své PR služby. Říkají, že se lidé rozhodují emotivně na základě letmého afektu v poslední chvíli, že je zbytečné si lámat hlavu s dlouhodobým ukotvením a hledáním vazeb k dalším oblastech života. (...) Myslím si však, že voliči jsou uvážlivější, než by se zdálo.

(...)

Myslíte? V devadesátých letech byla Česká republika dávána za příklad země liberálních demokratů, nepřiklání se dnes lidé spíš k autoritativním politikům?

Když o tom budeme spekulovat bez hlubších znalostí, je možné o sympatiích k autoritářství, ba k extremismu hovořit. Nechť je to určité memento.

Podle našich výzkumů se ale takto v současné době ve společnosti síly neskládají. (...) Celou tu dobu jsme zjišťovali, že v České republice chybí to, čemu se z nedostatku vhodného slova říká leadership. Leadership neznamená přebujelé ego, plné sebestřednosti. To, po čem se dlouhodobě volá, je schopnost vést, inspirovat lidi. To pevné vedení, po němž lidé do jisté míry volají, je právě leadership. Pevné směřování do budoucnosti. Odvaha nespokojit se s bezprostředními výsledky a narýsovat cestu, nějaký hodnotový most ke generaci našich dětí a vnoučat.

Mnozí výsledky voleb, resp. popularitu extremistických stran dávali do souvislosti se strachem ve společnosti. Napadá mne v té souvislosti postřeh Tonyho Judta, který řekl, že dnes nečelíme ani tak sporu komunismus versus kapitalismus, dějiny versus nedějiny, ale společnost, postavená na společných zájmech, versus individualismus, končící ve společnosti strachu.

Na tom je, řekl bych, hodně pravdy. Po desetiletích totalitních režimů se bohužel narušilo jemné předivo komunitních, sousedských vazeb a spolků, vzorce přirozené solidarity a schopnosti táhnout za jeden provaz. Když to takhle říkám, zní to až nepochopitelně romanticky.(...) Uvěřili jsme tornu, že každý se má starat sám o sebe, že tak toho dokážeme nejvíc... Možná i ta otevřenost a tolerance, kterou jsme v devadesátých letech dávali najevo, byla spíš lhostejnost a nezájem o druhé. Ukazuje se, že některé tradiční formy jako hasiči či sportovní kluby přesto přežily a vznikají nové formy komunitního života. Jsou to zřejmé ostrůvky pozitivní deviace, jak jsme tomu říkali za minulého režimu.

(...)

Měl jsem za to, že sociologové, řečeno slovy profesora Petruska, nemají příliš pochopeni pro pojmy, jako je společné dobro...

Společné dobro není pojem lehce uchopitelný strukturovatelný, dekomponovatelný na jednotlivé složky a ukazatele, potud profesoru Petruskovi rozumím. Nicméně stojíme před otázkou a ta je sociologická: co tvoří pouto mezi lidmi? 

Ekonomie i politologie po léta řešily tuto otázku teorií mezního užitku. Ta vycházela z toho, že člověk jedná racionálně, minimalizuje svoje úsilí a maximalizuje profit.(...)Pokud připustíme, že iracionality je ve společnosti mnoho, nic z toho neplatí. Ostatně moderní ekonomie připomíná spíš odborné práce z psychologie než exaktní výpočty.

A když nevěřím budoucnosti, nedává smysl něco obětovat, uskrovnit se ve jménu budoucích výsledků. Místo toho chci všechno hned, než se to zhatí. Při tomto pohledu nedává smysl být ohleduplný; ani starat se třeba o životní prostředí... Tady je jádro nadbíhání populistů krátkodobým náladám veřejnosti, antielitismus, národovecká rétorika. Ale lidé ve skutečnosti čekají alespoň na signály, že nám jde o děti, o budoucnost.

čím dál víc na povrch vyplouvají snahy Ruska ovlivnit, především prostřednictvím nových médií, předvolební situaci ať již ve Spojených státech, v Německu a koneckonců i u nás... signály, že nám jde o děti, o budoucnost.

To je velké téma od chvíle, kdy hovoříme o masové společnosti či veřejnosti, o roli masmédií, tedy od konce první světové války Už ve třicátých letech vznikla obsahová analýza, řešilo se, že lidé sledují politiku vícenásobně zprostředkovaně a že do hodnocení sdělení se musí promítat hodnocení zdrojů a prostředníků těchto sdělení.(...)Kdybych to shrnul: politický marketing je vynalézavý a hledá cesty k voličům, ale jeho reálný dopad nelze jednoduše vyhodnotit. Vyjma obecnou zkušenost, že čím víc navazuje na skutečné rozpoložení společnosti, tím spíš může být úspěšný.

Neobáváte se posilování protievropských politických stran, podporovaných různými pseudoinformačními servery?

Když se podíváte na dlouhodobé rozložení názorů na vztah k Rusku, situace je od roku 1990 stále stejná. Třetina lidí je proruská a dvě třetiny prozápadní.

Jeden novinář mi vysvětloval, že kdybych víc sledoval sociální média, viděl bych, jak roste podpora proruských postojů. Myslím, že to jsou jen uzavřené sociální bubliny.

Riziko virtuálního prostoru vidím jinde: v posledních čtyřech letech jako by se mladá generace nechala víc strhávat povrchem věcí, vystačila si se „surfováním“ a letmým komentováním virtuálních sdělení. To je ohrožení hlubších snah o ukotvení života.

(...)

Přes mnohé nářky se zdá, že výzkum veřejného mínění přináší nadějné poznatky... -

Určitě. Lidé nejsou hloupí.

Proč tedy vždycky vítáme vznik nové partaje, kterou nadšeně volíme?

Protože se domníváme, že už to nemůže být horší. Možná jsou to lumpové, říkáme si, ale proženou těm dosavadním politikům brka. A když ne, zvolíme si příště někoho nového. (smích) Z toho bohužel nic solidního nepostavíme. To je ohrožení hlubších snah o ukotvení života.

 (...)

A cesta ven z toho začarovaného kruhu? Ta vede skrz to, že si jako veřejnost uvědomíme, že jsme velice pasivní. Ze všech mezinárodních srovnání vyplývá, že prostě sedíme u zpráv a říkáme si: ještě se to pořád nelepší. Budeme-li takhle pasivní, zůstaneme někde na půli cesty mezi Východem a Západem.

Vznik: 01.04.2018 21:31, Autor: rkoblizek, Titul: 446 'Hartl: Lidé nejsou hloupí', Kategorie: co_nas_zaujalo |