společenství při farnosti sv. Martina ve Slatiňanech

"Ite, missa est." ^

Články zařazené v kategorii "uprchlíci-svědectví*":

seznamzpravy: jak přemýšlejí ruští vojáci

Výňatky z článku z 22.6.2022

„Oni ze začátku nevěřili, že by se třeba jediný jejich voják dostal do zajetí,“ připomíná Zolkin během obsáhlého rozhovoru, který v Kyjevě poskytl redakci Seznam Zpráv. „Jim tam přece vyprávěli, že ruská armáda je natolik silná a mohutná, že měli na Ukrajinu vstoupit, projít se, dát si cígo – a už budou u Kyjeva a účastnit se přehlídek. Rusové tomu věřili. A když jsem začal zveřejňovat fotky a videa všech těch padlých Rusů, začali mi psát, že jde o fake, že šířím lži a že to není pravda. Následně jsem začal těm příbuzným volat, povídat si s nimi. Uslyšel jsem, že odpovídají schématickými frázemi,“ vzpomíná na chvíli, kdy začal usilovat o rozhovory přímo se zajatci: začal jsem příbuzným volat, povídat si s nimi. Odpovídali schématickými frázemi, takže jsem si uvědomil, že to nejde – že s nimi někdo pracoval. Následně jsem začal mluvit se zajatci a ti začali mluvit se svými příbuznými.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Zpočátku jsem se s nimi začal bavit jako s normálními lidmi, v klasickém významu toho slova, jak to děláme teď… Tedy: Vy máte nějaký intelekt, já mám, on má… Sedíme, povídáme si. Rusové ale jsou lidé nejen bez intelektu; oni v hlavě místo toho, co chápeme jako mozek, mají televizor. Televizor, ze kterého jim vysílají ruskou propagandu. ((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Se zajatci je to jednodušší, protože vše už pochopili a „televizor“ po dvou měsících opustil jejich hlavy. Viděli, co se ve skutečnosti děje. Viděli, když hořeli jejich kamarádi. Viděli, když se někomu snažili pomoci, jak jim šla pěna z úst, umírali jim v náruči. A tady už ruská propaganda nefunguje, když už všechno uviděli na vlastní oči. Ale s jejich rodiči, se kterými mluvím a kteří jsou pod vlivem televize, s těmi je to těžší.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Putin vyhlásil speciální operaci kvůli denacifikaci. A já jsem vyhlásil speciální operaci kvůli dezombizaci. Jde o protiopatření. Oni si mysleli, že tady jsou nějací nacisté. Mluvím s nimi a ptám se: „Kde jsou ti nacisté?“ „Nevím, žádné jsem neviděl.“ Víte, nikdo tady neviděl žádné nacisty. Nikdo z 250 zajatců neviděl nacisty. Nikdo z těch, se kterými jsem mluvil. Ale málokdo z nich by dokázal odpovědět, čím se od nacistů liší oni. Vidím, že přede mnou sedí zombie. Takže vyhlašuji speciální operaci na dezombizaci Ruska.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Jde o hordu. Víte, co je horda? Jim je všechno jedno… Nejen my, nejen naše ženy, děti. Ale i sami sobě, jejich ženy, děti. Jde o lidi bez svědomí, beze cti, bez mravních zásad, bez rozumu. Jde o hordu, která se nezastaví nikdy před ničím. Rusko narušilo úplně všechny mezinárodní závazky a způsoby vedení války. Naprosto. Prostě sem vtrhli, a pokud je nezastavíme, sami se nezastaví. Tak to vnímám. A co se týče neštěstí jednotlivých lidí, pro mě je mimořádně těžké o tom mluvit. Chtěl bych jenom všem vyjádřit svoji účast, každému, kdo přišel o své blízké…((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Znal jsem osobně i ty, kteří zahynuli. V Irpini i v dalších městech. Jde o naprosto běžné lidi. Běžné lidi, kteří denně chodili do běžné práce a žili si obyčejnými životy. Jako my všichni. Nikdo proti nikomu nic neměli. Znám ženu, kterou znásilnili a zabili ji i jejího syna, kterému bylo 19 let. Jenom kvůli tomu, že, když k ní přišli, její syn začal klást odpor. Před jejíma očima ho zabili a ji znásilnili a zavraždili. A odešli z toho domu, jako kdyby k ničemu nedošlo. Oba byli pohřbeni prostě pod tím domem, protože se nedalo jinde.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Oni zabíjeli civilisty, kteří jeli po silnici. Stáli, obsadili silnice a čekali na auta civilistů. A ty, kteří projížděli okolo, zastavovali a mluvili s nimi. A pokud lidé, kteří těmi auty jeli, okupanty nepodpořili, tak je odváděli stranou a popravovali. A pak je házeli do příkopu. Tak to bylo jednoduché. Jednodušší, než si myslíte. Řeknu to ještě jednou: Když lidé mají místo hlavy televizor… Řekli jim, že to je správné, a tak jdou a myslí si, že to je správné.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Navíc: Rusové jsou mimořádně chudí lidé. Možná vídáte bohaté ruské oligarchy ve filmech. Ano, určitě jsou i tací. Jsou neskutečně bohatí, ale na úkor všech těch zbývajících 99 % Rusů, kteří žijí pod hranicí chudoby. A když jim teď naslibovali 53 dolarů denně za účast ve speciální operaci, jde pro ně o obrovské peníze. Naprosto. Pro ně je to astronomická částka. Na druhou stranu jim z televize řekli, že jsou důležití kvůli obraně nějakého bratrského národa. Prostě: Peníze, rozkaz, propaganda.((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

Narovinu: V Rusku nejsou mimo úplně všichni. Existuje nějaké procento normálních lidí. A toto procento normálních lidí v Rusku se snaží něco dělat. Například tam probíhá flash mob, kdy na peníze píší název mého youtubového kanálu a vkládají je do bankomatu. Pak je někdo z bankomatu vybírá, vidí, že existuje takový kanál, jde tam…((Ví, jak přemýšlejí ruští vojáci. „Mysleli, že Ukrajinu projedou s cígem.“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)))

 


Reportáž z vyšetřování ruských válečných zločinů na Ukrajině: neděly se jen zlé věci. někdo konkrétní je páchal

V Respektu vyšla reportáž o vyšetřování vojenských ruských zločinů. Jak probíhaly, jak se sbírají důkazy, jaká je pravděpodobnost nalezení viníka.

Cesta před boží i pozemský soud • RESPEKT

Vybírám:

Tři stovky narychlo vykopaných jam nad sebou mají nanejvýš stejně narychlo stlučený dřevěný kříž, často ani to ne. Leželo tu nejméně 447 mrtvých. Drtivou většinu se podařilo identifikovat – kdo to byl a také jak a proč zemřel. Skupinu tvořilo 215 mužů, 194 žen a pět dětí a dvaadvacet příslušníků ukrajinské armády. Většina vykazovala známky násilné smrti, třicet bylo prokazatelně mučeno nebo hromadně popraveno, měli provazy kolem krku, svázané ruce, zlomené končetiny a amputované genitálie. Jeden ze zavražděných byl známý, Rusy unesený a dlouho pohřešovaný spisovatel Volodymyr Vakulenko.

Po jejich okupaci tady zbyla podle odhadů tisícovka mrtvých, zemřel každý čtyřicátý obyvatel města. Tenhle počet pořád narůstá: na různých místech Izjumu zatím policie našla dalších 140 mrtvých lidí, které nikdo nepohřešoval nebo nestihl pohřešovat. Nachází je teď hlavně v dělostřelbou zničených domech na kraji města, rozsah škod i několik týdnů po osvobození není zřejmý. Policie se do části budov stále ještě nedostala, jsou zaminované a nejde tam vstoupit. Takové domy jsou obehnané výstražnou páskou s upozorněním na smrtelné riziko. Čeká se, až je časem vyčistí pyrotechnici, ti ale nestíhají. Kolem Izjumu, a nejen tam, Rusové zaminovali skoro vše, takže nejdříve se zprůchodňují nejvytíženější cesty, pak přijdou na řadu civilní domy.

Před válkou zde byly cely předběžného zadržení a už tak musely působit ponuře, okupant je ale proměnil v pekelné místo. Vybavení sestává z plesnivých a mokrých matrací. V cele pro dva lidi bylo vězněných osm, v cele pro osm lidí jich bylo dvacet. Na zemi leží zbytky jídla, v rohu stojí malý plechový kbelík plný výkalů a moči. Na zdech jsou do omítky vyryté nápisy – jména, data, modlitby nebo čárky za strávené dny. Je tu zima, všudypřítomný zápach a nic není pořádně vidět.

„Každý den nějaké tělo, včera jsme objevili dvě v sutinách na jih od města. Každý den něco. Zítra zase někam vyrážíme, tam je jisté, že někoho objevíme,“ říká velitel. V jiné mučírně v jiné části města, v budově bývalé železničářské polikliniky, ukazuje ženskou celu. „Tady jich bylo sedm. Znásilňovali je, to víme z výpovědí, tady je napsané jméno, vidíte, a tady je napsané ,bolest‘, chápete to, tady je napsané, že to bolí, tady zase, že tu někdo byl devět dní. Pořád něco, takových věcí je město plné,“

„Byli tři, jeden starší a dva mladší. Kopali mě do břicha a do hlavy. Pak mě věšeli nohama dolů ze stropu a dál do mě bušili. Drželi mě tu dva týdny, pak, jak se přiblížili naši, utekli. Tymurovi jsem to vše už popsal,“ říká nám Mychajlo Ševčenko, pětačtyřicátník v maskáčích a černé bundě, který byl vězněn v budově železničářské polikliniky, a i on nás vede do jedné z cel, kde byl nedobrovolně zavřený. Vstupuje se do ní dřevěnými, nazeleno natřenými dveřmi. Uvnitř není nic, jen udusaná podlaha a bílé cihlové zdi. 30E_foto Ondrej KundraVěšeli mě za nohy. Několik let před válkou pracoval Ševčenko jako voják, pak z armády odešel a dělal různé civilní profese. Rusové ho měli na seznamu lidí, které přednostně v Izjumu zatýkali. „Chtěli vědět, kdo všechno je tady v domobraně, kdo všechno by je mohl ohrožovat. Mlátili do mě hlava nehlava, věděl jsem to, oni tušili, že to vím, ale nikoho jsem nevyzradil,“ říká Ševčenko.

Tajná služba SBU, se válečnými zločiny dál zabývá. Momentálně vyšetřují 45 tisíc případů, které se na Ukrajině měly odehrát – mučení, zabíjení civilistů, zabíjení válečných zajatců, rabování nebo genocidu.

V Boroďance rozbombardovali Rusové panelákové sídliště. Šéf zdejší policie Vjačeslav Cyljuryk, už všechny nasbírané důkazy dávno odevzdal kolegům z SBU a prokuratury. Úlomky raket a dělostřeleckých granátů, které našli v rozvalinách, a lidská těla, která našli vedle nich. Přesný čas jednotlivých zásahů a doklady o tom, že v okolí zničených domů nebyla žádná ukrajinská vojenská zařízení. Člověk, který raketu odpálil, i který k tomu dal rozkaz. „To je náš příspěvek k vyšetřování. Člověk, který raketu odpálil, člověk, který mu k tomu dal přímý rozkaz, a člověk, který jemu nařídil ostřelovat civilní budovy, ti všichni by měli skončit před ukrajinským soudem,“ říká Cyljuryk. Věří, že se to povede? „Jistěže ano. Skončí před božím soudem, i před tím pozemským. Uděláme všechno pro to, aby stihli oba,“ říká Cyljuryk s mírným úsměvem.

Kdo vypálil raketu na boroďanský obytný dům, kdo může za smrt lidí v autě pod irpiňským mostem a kdo nese odpovědnost za desítky mrtvých, pochovaných u bučského kostela, nebude lehké zjistit, a ještě těžší pak bude viníky dopadnout a postavit před soud. Zatím se nezdá, že by ruský stát a ruská společnost mířily k vyrovnání se svými zločiny. Některá jména jsou však již známá. Mají je ukrajinští vyšetřovatelé, odhalili je veřejně i investigativní novináři ze skupiny Bellingcat.

Ti vypátrali konkrétní důstojníky ruské armády, kteří mají za úkol vybírat na Ukrajině cíle raket. Skupinu tvoří desítky vojenských inženýrů, kteří se ve své profesní kariéře dlouhodobě specializují na programování raket. Bellingcat získal záznamy o jejich telefonní komunikaci, doložil z nich, že před každým útokem ruských střel, které dosud měly na Ukrajině na svědomí stovky mrtvých, byli vždy v intenzivní komunikaci. Členové smrtícího týmu jsou dislokováni v centrále ruského ministerstva obrany v Moskvě a v hlavním výpočetním středisku generálního štábu v Petrohradě. Jsou to vesměs mladí muži a ženy.

Saša Romancova o smyslu své práce nepochybuje. „Nazvat věci pravými jmény je důležité. Tady v bývalém Sovětském svazu se často říká: ,Ach jé, děly se tu dřív hrozné věci.‘ A tím povzdechem to končí, což je důsledek toho, že o minulosti pořád mluvíme špatně a nepřesně. Žádné takové. Nebyly to hrozné věci, byly to zločiny, a neděly se, nýbrž je někdo páchal. Jen s takhle pojmenovanou minulostí se dá vyrovnat,“ říká.

Soudy na Ukrajině dosud odsoudily dvanáct Rusů, dalších šedesát je obžalovaných. Dvě stě šestnáct lidí je podezřelých ze spáchání některého z válečných zločinů, což znamená, že začali být stíháni – sedmnáct z nich jsou zajatci na ukrajinském území, zbytek je mimo dosah ukrajinské spravedlnosti. Procesy v nepřítomnosti prokurátoři zahajují i tak – nechtějí se nechat omezovat tím, že podezřelí jsou „in absentia“. Tahle čísla narostou s tím, jak úřady i nevládky budou mapovat a dokumentovat, co se dělo v nedávno osvobozeném Chersonu. „Tam byla okupační moc zdaleka nejdéle,“

„Zabývat se tím je důležité i kvůli tomu, aby tito lidé a další, kteří by se chtěli chovat podobně, věděli, že nejsou beztrestní. Nikdy si nebudou moci být jisti, že uniknou spravedlnosti,“ doplňuje již citovaná bývalá šéfka prokuratury Venediktova. Mezinárodní společenství se zároveň dohaduje, zda by nemělo dojít k ustavení zvláštního mezinárodního tribunálu, který se bude zabývat stíháním zločinů ruské agrese, tak jako to kdysi udělal norimberský soud při potrestání nacistických zločinců.


Respekt: Touha po míru na Donbase - reportáž z života civilistů

Rozhovor s Ukrajinci žijícími na frontě. S pro ruskými i pro ukrajinskými.

„Komu stojí za to v tomhle žít? Lidem, jako jsem já, který tu má starou matku, co nikam nechce, a taky nemá peníze na pronájem bytu jinde. Pak jsou tu lidé, kteří čekají na Putina jako na spásu. A pak ti, kterým Putin nevadí, ale klidně budou i Ukrajinci. Je to směs. A moc se o tom všem nebavíme,“ říká muž, který si z Vitalijovy dodávky nese domů dvě butylky vody. Při řeči prochází kolem výstavky sesbíraných raket, bomb a šrapnelů.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

V malém průmyslovém městě Pokrovsk mám sraz s pekařem Olehem, který od počátku války zachraňuje životy lidí žijících na frontě. Město Pokrovsk leží necelých 60 kilometrů od Putinem už roku 2014 okupované Doněcké oblasti. Oleh Tkačenko za mnou přijíždí v dodávce, kterou několikrát týdně spolu se svými druhy odjíždí na současnou frontovou linii s chlebem a vodou za lidmi, kteří doufají, že to v ostřelovaných městech a vsích všechno nějak přečkají. A zachraňuje odtud ty, kterým už strach nedovoluje dál zůstat. „Nebo už žádné doma nemají, protože jim domem proletěla raketa,“ říká hřmotný, usměvavý pekař.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Otevřeli si tam s Žeňou pekárnu a jejich chléb, říká pyšně Oleh, se svojí kvalitou brzy stal vyhlášeným v celé oblasti. Dnes ovšem Marjinka už téměř neexistuje, Putinova armáda ji od jara srovnává se zemí. „Dál už jsme tam péct nemohli, zůstali jsme do poslední chvíle, ale pak už to nešlo, i naši zaměstnanci museli odejít do bezpečí,“ vzpomíná Oleh na polovinu března, kdy se s Žeňou rozhodli, že budou zachraňovat lidi z horkých míst, a přesídlili s dětmi do Pokrovska. „V Marjince zůstalo tak dvacet procent domů,“  ((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

34F_varianta_foto Ivana Svobodova

Hlavně nebydlet nahoře.

Jak se Lena blíží k domovu, je na ní znát radost: ukazuje věže šachty, kde dřív pracovala, než ji Rusové zničili, ukazuje velkou vodní nádrž s malou pláží, místní zdroj rekreace, kam v létě na plavající lidi spadla raketa a zabila je. Ukazuje hřbitov, kde se teď nepohřbívá. „Mrtvé teď sousedé pochovávají rovnou u domů,“ říká.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

„Je to tu vážně strašné. Ale kam bych chodila, jsem tu doma. A mám tu starou maminku a psa. To je moje město, můj dům, já nikam nepůjdu,“ říká mladá babička Jelena ve frontě na chleba. Zbytek rodiny má v bezpečí, při nejsilnější střelbě chodí do sklepa a jako ostatní kolem se prý hodně modlí. Za co vlastně? „Aby to skončilo, abych mohla žít s dětmi a vnukem v míru, pod klidným nebem, to je mé jediné velké přání,“ říká. Na otázku, zda si přeje, aby válka skončila výhrou Ukrajiny, sklopí oči a chvíli přemýšlí. „Nerozumím politice, jsem obyčejná žena, obyčejná podnikatelka, před válkou jsem pracovala pro značku Oriflame. Miluju místo, kde jsem se narodila, Doněcko, a tomu přeju.“ Specifikovat, do jaké země to její místo patří, nechce. Je to prý pro ni složité: „Dřív nebyla Ukrajina ani Rusko, dřív byl Sovětský svaz, byli jsme jedna země. Doněcko bylo Sovětský svaz. Doněcko je můj domov.((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

„Napište pravdu. Že sem do Vuhledaru létají ukrajinské rakety, vidíte ty domy kolem? To udělala Ukrajina. A Ukrajina začala válku, to ukrajinská raketa vyletěla jako první, Putin nás přišel chránit před fašisty, a vy ještě ze své země dodáváte zbraně, aby nás víc zemřelo,“ přidává se rozčileně starší žena. „Copak vy nevíte, že Mariupol zničili fašisti z Azovu, že v Buče to udělali Ukrajinci? Víte to, ale máte zaplaceno za lhaní,“ křičí a ke konci se jí láme hlas. Ostatní mlčí, kdosi ji odvádí, pak si mě bere stranou usměvavý padesátník, představí se. Říká, že ty rakety ničící Vuhledar jsou samozřejmě ruské a že kdo koukal na ruské kanály v televizi, tak je zkrátka pro Putina. „Ale nemá cenu se tady o tom bavit, tady zůstalo dost lidí, co to nechtějí vědět,“ vysvětluje. Pak odchází, zajde až k rohu paneláku a zase se vrací. „Prosím vás, ale nepište tam mé jméno, že jsem řekl, že ty rakety jsou ruské a že je posílá Putin. Pořád doufám, že se Donbasu podaří osamostatnit – ani Rusko, ani Ukrajina, nerostného bohatství na to máme dost. Ale kdoví, jak to dopadne, raději se o Putinovi a Rusku nechci vyjadřovat veřejně.“((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))

Objíždíme s Vitalijem bloky domů s jídlem, občas při větších ranách zabíháme do vchodů. Prognóza, že střelba začne později, se dnes nevyplnila: Vuhledarem bez přestání duní rány už před osmou ráno a nepřestanou až do odpoledne. Lidé, co vyšli z domů pro chleba a vodu, na hřmot nereagují: poznali prý, že to se jen přestřelují vojska přes město a za městem. Občas se na nebi objeví bílá čára, jak nám střely z tanků přelétají nad hlavami. „Když to zní zblízka, tak už se tak nebojíme. To střílejí po sobě. Špatné to je, když rána zazní zdálky, to to letí na nás, to se musíme schovat. A nejhorší je svist nebo šelestění, to už je na všechno pozdě, to letí raketa a za dvě vteřiny je po všem, to se nestihnete schovat,“ „A včera přiletěly grady,“ říká Olena suše. „Vyhořely čtyři domy. Ženu a muže to zabilo, když šli pro vodu. Pochovali jsme je u domů.“((https://www.respekt.cz/tydenik/2022/39/touha-po-miru-na-donbase 25.9.2022))


Převaděči na Ukrajině pomáhá Bůh

Čtyřicátník Volnov teď žije v Záporoží, čtyřicet kilometrů od fronty. I on je utečenec, dokonce dvojnásobný. Před ruskou invazí v roce 2014 žil ve městě Alčevsk, hluboko v Donbasu. Když padlo do ruských rukou, přestěhoval se i s rodinou do přímořského Berďansku. Hluboce věřící muž pracuje pro jednu z protestantských církví a v přístavu u Azovského moře objevil novou komunitu. Jenže po dalším ruském vpádu musel s rodinou utéct před okupační armádou znovu. A spolu s tím našel i nový smysl života a svůj způsob, jak bojovat v téhle válce – pomáhá lidem, kterým se zatím utéct nepodařilo anebo utéct nedokážou a musejí na Ruskem okupovaných územích nějak přežít.

Nenápadnost někdy nestačí. O deset let mladší Jura, Volnovův kolega a kamarád, musel v dubnu skončit po čtyřech výjezdech do obsazeného Mariupolu. Někdo ho totiž udal, naštěstí dostal dopředu varování, takže se tam již znovu nevydal. „Kdybych to udělal, zatkli by mě, buď bych zemřel, nebo by mě už nepustili zpátky,“ říká Jura.

Berďansk, cíl Volnovových cest, byl pro Ukrajince důležitý přístav. Teď ale ukrajinské námořní lodě vystřídaly ty ruské a město se pod okupační správou hodně proměnilo. Původní ukrajinští obyvatelé více než stotisícového přístavu přišli o práci, přestaly tu fungovat sociální služby, ukrajinská pošta tu nemůže působit, takže důchodci nedostávají penze, které jsou přes ni na Ukrajině doručované. Rusové jim žádné nevyplácejí.

Podobná situace je i na dalších okupovaných místech, největší humanitární katastrofa je v Mariupolu, kde, jak uvedla britská tajná služba, hrozí z mnoha mrtvých těl – ve městě podle odhadů ukrajinské vlády bylo během ruského obléhání usmrceno minimálně dvacet tisíc lidí – a zkažené vody infekce cholery.

Neziskovka pracuje se sítí několika desítek dobrovolníků. V Tokmaku jich mají zhruba dvacet, menší počty v dalších okolních městech a městečkách. Pomáhají dohromady zhruba pěti tisícům lidí. „Skoro nic tam nefunguje. Z dvaceti lékáren jsou otevřené dvě,“ říká k situaci v okupovaném městě Valerija Občarova. Sami zakladatelé Yes odsud utekli tři týdny po začátku okupace, v téhle době tu byla jen ruská armáda soustředěná na obsazení a převzetí kontroly nad městem, cesta ven byla průchodnější. Následně přijeli zástupci ruských tajných služeb, ti město nechali uzavřít a odjet už šlo jen s velkým rizikem.

Jedna s převezených Viktorija si ze svého domova toho s sebou moc nevzala. Jednou z mála věcí je výtisk motivační knihy přeložený z angličtiny, zohýbaný paperback s názvem Do budoucnosti se dívám s nadějí. Když má Viktorija říct, co vidí ona, když se zahledí do své budoucnosti, poprvé a naposledy se jí v očích zalesknou slzy. „Vidím tam, že se zase setkám se svým druhým synem,“ říká.

https://www.respekt.cz/tydenik/2022/26/chci-pomoct-vsem?gift=otyf6rx8hq


Svědectví z války na Ukrajině a pomoci uprchlíkům

Svědectví z války na Ukrajině a pomoci uprchlíkům – slatinak.cz


Syrská opoziční provincie Idlib v roce 2020 - kdo se vzdá, toho zavřou, kdo se nevzdá, toho vyhladoví nebo zabijí

Z webu Lékařů bez Hranic.

Město Idlíb se stalo poslední pevností rebelů a útočištěm lidí, které devět let války připravilo o domovy, živobytí i zbývající naději. Mezi uzavřenými tureckými hranicemi a postupující frontou čelí masivnímu bombardování. Přečtěte si jejich příběhy. 


Zkušenosti v jiných zemích

Skutečné, teny nesmyšlené zkušenosti s konkrétními uprchlíky ze současné migrantské vlnou v zemích EU.

#$k30#


Jak se v Čechách integrují

Mohou se v naší monokulturní společnosti vůbec "jiní" lidé začlenit?

#$k23#


Zkušenosti dobrovolníků na Balkáně

#$k22#

(Už je jich tolik, že jsme jim museli založit kategorii)


Informace od Člověka v tísni, který působí přímo v oblasti

Dotaz

(...) Jakym zpusobem a s pomoci koho prosim distribuujete humanitarni pomoc napr. uprchlikum v taborech ci ve mestech, kde pusobite? Jak je osetreno, aby nebyli krestane diskriminovani, jako v pripade uvedenem v teto zprave? http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21534  (...) Napada vas prosim nejaky dalsi zpusob, jak bych treba zde z Cech mohl pomoci krestanskym rodinam ze Syrie a Iraku? At zde v Cechach (jsou-li zde nejake zavrene v nejakem tabore - vi to nekdo?), ci tam?


« | 1 2 | »