společenství při farnosti sv. Martina ve Slatiňanech

"Ite, missa est." ^



Universum: Františkovo tažení proti klerikalismu

Františkovo tažení proti klerikalismu

Phillip Müller, Universum 2/2018; str. 33 – 35; skenováno; verze 26.8.2018 22:19

„Jakmile se ocitnu tváří v tvář klerikálovi, proměním se nezadržitelně v antiklerikála. Klerikalismus by neměl mít s křesťanstvím nic společného.“ [1] Takto se vyslovil papež František v rozhovoru s italským agnostikem a novinářem Eugeniem Scalfarim půl roku po svém zvolení na stolec Sv. Petra.

K problému klerikalismu se mohl sotva vyjádřit jasněji a v dalším pak ukázal, že tento problém zaujímá čelné místo v seznamu jeho priorit.

Předkládám text, ve kterém hodlám objasnit, co František tímto pojmem označuje a proč si jej tak vehementně bere na paškál: jde tu o propojení dvou významných fenoménů, totiž moci a jejího zneužití. Závěrem se pokusím odpovědět na otázku, jak tomuto dvojímu pokušení čelit. Ačkoliv se následující úvahy týkají především kněží, podobné „klerikální“ sklony lze nalézt i u jiných vůdčích osobností bez sakrálního pověření. I ony mohou vystupovat přemrštěně mocensky a s nároky na privilegia.

Odpor k jakékoliv podobě klerikalismu lze považovat za cantus jirmus projevů papeže Františka na veřejnosti. Tato znetvořená podoba kněžské, biskupské, ale i jáhenské existence je mu z duše protivná a kritizuje ji veřejně při každé příležitosti: při audiencích, svěcení i v papežských dokumentech. Dne 15. května 2017v rozhovoru s novináři cestou z Fatimy do Říma ji nazval „morovou ranou církve“. [2]

Už v debatách na druhém vatikánském koncilu používali mnozí biskupové tento termín k označení falešného poručníkování církevní hierarchie laickému apoštolátu[3] a také u papeže Františka označuje na rozdíl od jeho dřívějšího významu vnitrocírkevní nadvládu kněží nad laiky, což odpovídá i jeho dnešnímu běžně užívanému významu. ba Františkovi předchůdci na svatopetrském stolci sice také m1uviho nebezpečí klerikalismu, [4] ale nevěnovali mu srovnatelnou pozornost.

Nejedná se o žádný specifický latinskoamerický fenomén

Papež František k němu zaujal důraznější postoj. Velké zkušenosti, získané ve významných funkcích v jezuitském řádu a zvláště ve funkcích generálního vikáře, světícího biskupa a arcibiskupa Buenos Aires, mu umožnily vhled do nezměrných škod způsobených klerikalismem v latinskoamerické církvi. [5] Podstatu klerikalismu vidí v sebevztažném postoji, [6] kterému jde více o vlastní pocit blaha a zajištění jeho zdrojů než o hlásání Božího království, a který tak brání knězi sblížit se s lidmi v jejich běžné životní situaci a vnášet do ní „evangelijní radost“.

Ve svém programovém textu Evangelii gaudium se obšírně zabývá „pokušením, kterým jsou vystaveni lidé v duchovní správě“ (čl. 76—109). V této části textu (93—97) rozhodně odmítá „duchovní světáctví‘ projevující se sebestředností, což je podstatou klerikalismu. Termín sám přitom nepoužívá, ale varuje před „egocentrickým uspokojením“ projevujícím se navenek „ostentativní péčí o liturgii, církevní učení a důstojnost církve“ (či. 95). Kněz může plnit své duchovně-liturgické povinnosti jako například breviář nebo svátostné obřady, jak se sluší a patří (rite et recte),aniž by mu přitom opravdu leželi na srdci Ježíš Kristus, živí muži a ženy, ke kterým je poslán. [7] Papež varuje také před legalismem nekompromisně prosazujícím kodifikované zásady víry a morálky, ale je si přitom vědom toho, že legalismus není vždy jen projevem narcismu osobnosti, ale také „obranné úzkostlivosti [8] Dalším klerikálním pokušením kněží je slavomam. Vede k Činnosti, která v prvé řadě zjednává uznání lidí a často je spojena s elitářstvím. Důsledkem je úzkoprsé vedení a kontroly pastoračního prostoru, například farnosti, kde se bez faráře nesmí na nic sáhnout. Klerikální variantou je také funkcionalismus, zahlcený manažerskými statistikami, programovými výhledovými plány a jejich dodatečným ověřováním. Patří sem i tzv. society-kněží diáři, přeplněnými schůzemi, pozvánkami na večeři, recepcemi...

(ČL 95).

Takové duchovní světáctví se svým „antropocentrickým imanentismem “ (Čl. 94) sotva někde „narazí“ na evangelizační dynamismus. Je pastoračně neplodné (srov. Jan 15,4), protože upírá Božímu lidu duchovní podstatu, ze které by mohla růst víra a vlastní odpovědnost za církev. Někdy dochází ke „hříšné spoluvině“ laiků, kteří z prosté pohodlnosti, spojené s jejich zásadně klerikální orientací, dávají přednost poslušnosti místo spoluodpovědnosti za církev. Pochvalně se naproti tornu František vyjádřil o malých společenstvích, jakými jsou biblické kroužky základní (basů) společenství a pastorační rady, protože jejich činnost posiluje pozice laiků a přispívá k překonáni klerikalismu.

Původ a symptom egoistické církve

Hluboká averze současného papeže vůči klerikalismu má svůj původ v pečlivém pozorování. Jako vzdělaný psycholog a jezuita formovaný ignaciánskou spiritualitou s jejím rozlišováním duchů je schopen rozpoznat negativní proudy, které na kněze působí a kterým mnozí podléhají. Rozpoznává s pozoruhodnou jasnozřivostí tento druh zranění, aniž by ale podléhal pokušení překrýt je idealizovanou představou kněžství nebo je úředně-teologicky zodpovědět a vysvětlit.

Proč se vlastně papežova kritika tak zřetelně zaměřuje právě na klerikalismus? Je zřejmé, že v něm vidí kněžskou perzonifikaci nemocné, do sebe zahleděné církve, a je přesvědčen, že musí dojít k její nutné důkladné obnově. Klíčová úloha v ní připadá farářům ve farnostech v důsledku jejich mocenské pozice legitimizované církevním právem; mohou mnohé umožnit, ale také znemožnit. Papež si přeje, aby zahájili proměnu církve v polní lazaret sloužící společnosti (Amoris laetitia, čl. 291), který by se ujímal zraněných. Jeho kritika klerikalismu je v souladu se zásadou, kterou předložil už předkonklávnímu zasedání: [9] církev stojí před zásadní volbou: Buď se stane církví vitální, hlásající evangelium, žijící v souladu s ním a nechá se následně novou výzvou a novými podmínkami této činnosti proměnit: taková církev nepochybně vyjde ze sebe směrem k lidem na okraji společnosti (a to nejen ve smyslu teritoriálním, ale také existenciálním) anebo zůstane egocentrickým, jen o sebe dbajícím spolkem. V tomto případě implicitně nárokuje Ježíšovu přítomnost jen „pro sebe, pro své členy“, a proto nemá žádné misijní ambice; nevědomky si namlouvá, že ona sama je světlem světa a očekává, že ji jiní budou kadidelnicí okuřovat.

Františkova kritika klerikalismu míří jmenovitě do kněžských řad, netýká se ale jen jich; stejným pokušením sebevztažnosti ve službě církvi a evangeliu mohou být zasaženi i laičtí spolupracovníci kněží a celá církevní společenství. Rozhodující otázka zní: Co je jejich skutečnou motivací? Podobně papež promluvil 24. prosince 2014 i ke shromážděným kardinálům a šéfům vatikánských dikasterií. Řekl, že touto nákazou mohou být zasaženi i kardinálové, arcibiskupové a různá křesťanská hnutí včetně řeholí.[10] Všechny vyzval ke zpytování svědomí a hledání opravdové motivace vlastní činnosti, která může mít i v přeneseném slova smyslu klerikální podobu, jestliže například usiluje primárně o sebestředné lobování. Podobně pochybné může být i vystupování určitého typu trvalých jáhnů, kteří rádi asistují knězi u oltáře, ale které chudí (ať už v jakémkoliv smyslu toho slova) v podstatě obtěžují.

Františkův rozbor klerikalismu může být užitečný pro jednotlivce (kněze i věřící) i církevní společenství a sdružení poukazem na jiné motivace a zájmy „přidružené“ k fascinaci evangeliem (mohou být částečně oprávněné) a nevyslovenou otázkou, které to v mém životě jsou (mohou být)? Jakou roli přitom hrají úvahy týkající se vlastního bezpečí a pohodlí spolu se snahou zajistit si vlastní „obročí“?

Dostává se Božímu slovu přiměřeného prostoru spolu s náležitou odhodlaností nechat se jím proniknout až k opuštění zóny vlastní pohody, k vykročení z církevního prostoru a vstupu do sféry lidského života mimo něj?

Zvláštní právní systém pro církev, moc a její zneužití

Klerikální vystupování na veřejnosti není jednoznačně falešné. Má řadu odstupňovaných podob, mezi kterými je nejskromnější paternalistická pohodlnost, ke které mohou kněze svádět výhody jeho stavu, daného jeho církevně-společenským postavením. Horší už je spojení tohoto stavu s případnou narcistní osobností kněze a jeho stavovskou kněžskou ješitností. Zároveň se tím velmi ztěžuje sebereflexe vzniklé životní situace a v dalším je takový kněz snáze zranitelný v dalším pokušení, které jej svádí k „překročení hranic“ jeho stavu (ať už jakýmkoliv směrem). Souhrnně lze za tímto klerikálním jednáním vypozorovat nevyzrálý a nereflektovaný vztah k moci. V protisměru naší úvahy lze říci, že kněz žijící v přiměřeně vyrovnaném vztahu k moci odolává úspěšněji pokušení ke kněžské ješitnosti i k mocenským manýrám.

Kněžské zneužívání mocenského postavení se může projevovat panovačností a arogantním chováním ke spolupracovníkům, aniž by ale přitom došlo k bezpráví: slušnost nelze dost dobře uzákonit! Něco jiného je nezákonná zpronevěra peněz (v šestimístných euro-obnosech) z církevně-charitativních fondů nebo sexuální zneužívání traumatizovaného uprchlíka, přijatého na faře — oba příklady popisují nedávné skutečné události a jsou dokladem nezbytnosti účinných kontrolních mechanismů; v církvi stále ještě namnoze přežívá reflex řešení těchto přečinů „ve vlastní režii“, často pouhým přeložením na jiné místo, kde viník může působit další problémy. Tento postup má kořeny ve středověké společnosti, v níž klerikové podléhali vlastnímu církevnímu právu i soudnictví. Civilnímu právu poddáni nebyli a tento pro kleriky zajisté výhodný status má v církvi tuhý život — přežívá až do současnosti. Teprve zcela nedávno církevní ‚ představení začali chápat, že i členové kléru se musí zodpovídat ze svého počínání před státní justicí a že péče biskupů musí v prvé řadě platit nikoliv provinilým klerikům, ale jejich obětem. Zařazení kněží mezi ostatní občany se stejnými právy a povinnostmi má významné ekleziologické důsledky: církev a její hodnostáři se už nemohou dále považovat za členy societas perfecta, stojící v protikladu a jednající paralelně k údajně zlé světské společnosti, ale stojí plně — vyjádřeno podtitulem pastorální konstituce Gaudium et spes druhého vatikánského koncilu „v dnešním světě“. [11]

Žádné pochybné kompromisy: proti klerikalismu je nutno bojovat

Nelze se domnívat, že klerikalismus — pokud jej chápeme jako sebe- vztažný postoj — je rozpoznatelný hlavně podle vnějších znaků. Týká se to mimo jiné nošení kněžského nebo řeholního oděvu: Existují velmi sebestřední kněží, kteří dávají přednost civilnímu oděvu a jsou považováni za progresivní, a jsou i kněží sloužící zcela nesobecký, kteří chodí v kolárku a mají nálepku „konzervativců‘ Nálepky jako progresivní I konzervativní vypovídají o kněžích vůbec mnohem méně než rozlišování mezi klerikalistickou sebevztažností a nesobeckostí, jemuž dává přednost papež František.

Má-li výchova kněží formovat nesobecké kněze v duchu Ježíše Krista, musí mít nebezpečí klerikalismu od počátku na zřeteli a stále znovu se na ně výslovně zaměřovat (to platí i o výchově osob pro jiná pastorační povolání). Úkolem odpovědných vychovatelů je citlivě vnímat u kandidátů kněžství narcistické osobnostní rysy; aby je dokázali rozpoznat a náležitě s nimi zacházet, měli by hledat poučení u pastorační psychologie. Nedostatek kněží nesmí v žádném případě svést odpovědné osoby k pochybným kompromisům při výběru a schvalování kandidátů. Je-li například na konci studia zřejmé, že kandidát není v budoucnu ochoten spolupracovat s druhými (natož se ženami), mělo by to být překážkou jeho svěcení.

Jak mohou sami kněží čelit pokušení chovat se sebestředně a egoisticky? Tuto otázku si mohou ý souvislosti s klerikalismem klást i jedinci na vedoucích místech. Především je třeba suše poznamenat, že u lidí s narcistickou osobnostní strukturou můžeme sotva počítat s tím, že dostane-li se jim spirituálně či psychologický fundovaných impulsů k sebereflexi, budou schopni vlastní osobu realistický vnímat nebo cítit vnitřní motivaci ke změně chování. Souhrnně se dá říci, že pro lidské jednání není určující jediný motiv, ale zpravidla celá řada různých motivů. Kromě skutečného nadšení může za angažovaností lidí v církvi stát například i touha po uznání, po lásce nebo chuť rozhodovat a mít moc. Nedávno zesnulý Hermann Stenger, někdejší innsbrucký pastorální teolog, radí nepotlačovat negativně vnímaná přání; jinak totiž dál žijí v podvědomí a kompenzují se jinde. Lepší je uvědomovat si je a integrovat je do vlastního jednání tak, aby se „ze slepých pasažérů na palubě naší lodi ... stali užiteční námořníci“;[12] podařit se to může jen když se základní, určující motivace jednání napájí ze zdroje evangelia. Duchovní provázení nebo supervize poskytují důvěrný prostor umožňující vidět vlastní motivaci diferencovaně a nezastřeně. Lze si rovněž představit, že se členové nějaké skupiny či společenství kněží mezi sebou dohodnou, že se budou v rámci correctio fráterna vzájemně upozorňovat na známky klerikalistického chování — což ovšem vyžaduje hlubokou vzájemnou důvěru. Papež František považuje konečně zpověď za pravé místo, kde kněz, jehož duše se zapletla do klerikálních tužeb, může vyznat svou chybu a znovu začít. [13]

Autor prof Phillip Müller je pastorální teolog, působí na univerzitě v Mohuči. Z časopisu Stb-omen der Zeit 4/2018 přeložil Petr Kolář.

LITERATURA A POZNÁMKY:

[1] Doslovně zní v originále tento čssto zkresleně překládaný citát takto: „Quando ho di tronte on clericale divento anticlericale di bono. ti clericalismo non dovrebbe aver oiente a che vedere coo 11 cristianesimo.“ Papež František v interview s Eugeniem Scaltarim v La Repobblica (1. 10. 2013).

[2] Novinář ZDF Jürgen Erbacher ve svém blogu z 15. 5. 2017.

[3] Guido Bausehart, Tiseologischer Kommentar zuni Deá ret über das Apostolat der Laien. Herders Theologischer Kommentar zu 2. Vatikanischen Konzil, Bd. 4, Freiburg 2005.

[4] Srov. Jan Pavel II., návštěva antilských biskupů Ad limina, Osservatore Romano 22/2002; Benedikt XVI. Osservatore Romano 24/20 10, 9.

[51 Viz videoprojev k účastníkům poutního setkání ve svatostánku Panny Marie Guadalupaké v Mevico-City 16. 1 t. 2013. Osservatore Romano 48/20 13, 9.

[6] Tamtéž.

[7] Papežův projev 19. září 2014, Osservatore Romano 42/20t4,13.

[8] Tamtéž.

[9] Srov. blog Radia Vatikán http://blog.radiovatikan.de/

die-kirche-die-sich-um-sich-selber-dreht-theologischer-narzismus.

[101 Papež František v předvánoční promluvě k vatikánské kurii 22. prosince 2014, Osservatore Romano 1—2/2015,10.

[11] Latinsky přesný originál zní „Ecclesia in mundo huius temporis‘ tedy „Církev ve světě této doby“

[12] H. Stinger, Dienen ist nicht nur dienen, in: Lebendige Seelsorge 34 (1983) 82—87.

[13] Srov. Ph. MüHer, Die Beiclste ais Ressouree der Barmherzigkeiř v: G. Augustin Th. R. Elssner, Barmherzigkeit leben, Freiburg 2017.

Vznik: 24.09.2018 21:07, Autor: rkoblizek, Titul: 477 'Universum: Františkovo tažení proti klerikalismu', Kategorie: co_nas_zaujalo, Shlédnutí­ celkem 59 (za měsíc 58, týden 4, dnes 2, e)|

Komentáře

K článku nejsou zatím žádné komentáře!

Přidání komentáře



Bold text Italics Underline Strikethrough Link    :-) ;-) 8-) :-D :-P :-O :-( :-/ ;,( ]:-D :-[

Upozornění: Tato diskuse je moderovaná, každý komentář musí být schválen administrátorem!
Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici šest: