Piťhovo kázání o vládě homosexuálů byl agresivní bulvár. Církev se nemá chovat jako netolerantní sekta, říká kněz Petráček

Citovaný a někdy i trochu provokativní církevní historik, kněz a studentský kaplane z Hradce Králové Tomáš Petráček má nejen zajímavé besedy, ale před časem také poskytl rozhovor na některá aktuální témata církevní politiky Hosporářským novinám. Vybírám z něho:

Měl jsem k vyjádření tři zásadní důvody.

1. Zaprvé setkání s mnoha věřícími na různých místech, kteří byli frustrovaní, že se proti Piťhově kázání kromě Tomáše Halíka nikdo neozval.
2. Pak to byla moje povinnost jako kněze, který slouží ve velké farnosti a zároveň ve studentském společenství a snaží se je vést k dospělému a odpovědnému křesťanství, které nemá být založené na tom, že se církev chová jako politická nátlaková skupina a vymezuje se proti něčemu, co má pomoci obětem násilí.
3. A pak je to moje odpovědnost jako historika, který z minulosti ví, kam politika kulturních válek nutně vede. Nikdy to nevyplodí nic dobrého. Když vedete kulturní válku, druzí začnou vést válku proti vám. 

Před dvěma lety jste řekl, že vám dnešní doba připomíná léta 1945−48, kdy se začínaly společnost a režim měnit, a že není jasné, jak to skončí. Už máte jasněji?

(...)v procesu ztrácení kvality české demokracie jsme urazili další kus cesty a náprava bude o to delší a komplikovanější. Jednak vidíme postup Babišova ANO a pak je tu destruktivní působení Miloše Zemana po jeho druhém vítězství. Tragédie obojího je daná mimo jiné neschopností demokratické opozice se zformovat a vygenerovat schopné a důvěryhodné lídry, za kterými by se mohly sešikovat proevropské a demokratické síly. Asi ještě nepřišel ten pomyslný Únor a situace se maličko lepší tím, že se probouzí občanská společnost. Ale zase se zhoršuje tím, že Andrej Babiš mocensky ovládá čím dál větší část českého státu. 

Jednak vidíme "velký personální pochod" napříč institucemi, všude si Andrej Babiš dosazuje vlastní lidi. Snaží se ovládnout mocensky všechny složky státu a vybudovat penězovody směrem k Agrofertu. Stále tady máme na evropské poměry neuvěřitelný střet zájmů politika, který kombinuje politickou, ekonomickou a mediální moc, což znamená, že jsme na tom vlastně mnohem hůř než Polsko a Maďarsko, ačkoli si namlouváme opak. Instituce sice formálně fungují, ale otázka je, jak. Je to patrné třeba na takové věci, jako je čerstvé odložení Babišovy kauzy korunových dluhopisů. To se dá těžko interpretovat jinak, než že stát přestává plnit své funkce.

Jak vidíte roli prezidenta Zemana? Například jeho vzkaz české společnosti skrze státní vyznamenání 28. října?

Absolutní zmatení hodnot. Máme stovky osobností, které by zasloužily vyznamenání za celoživotní dílo, i herců a umělců. A vyznamenání dostal Krampol, Vyskočil… a třeba "novinář" Erik Best. To je přece úplná karikatura. Obávám se, že až přijde další prezident, bude muset založit nějakou novou sadu vyznamenání, protože tyto medaile jsou už naprosto zdevalvované. To, co dělá Miloš Zeman, je ryzí provokace, systematické rozeštvávání společnosti. Zemanovi nikdy nešlo o český stát, natož o českou demokracii. On bytostně touží být středem pozornosti, touží po tom, aby všichni mluvili o něm, řešili jeho.

Může ale něco jako moderní evropský islám skutečně vzniknout? Zatím to tak upřímně řečeno moc nevypadá.

Ten už tady ale existoval! Třeba v Bosně a například i v Polsku je po staletí bezproblémová evropská historická muslimská komunita. My máme statickou představu kultury, že je nějak předurčená a nemůže se měnit. Ale tak to není. Kultura je neustále v pohybu. Máme tady těleso islámu a to nyní zachvátil virus, který můžeme pojmenovat jako islamismus. Ale to neznamená, že ten virus musí zvítězit. V mnoha zemích je islám poměrně tolerantní náboženství. Ten Zemanův přístup je podobný, jako by někdo z dálky pozoroval v roce 1942 Evropu a řekl by: Evropané jsou všichni buď nacisti, nebo komunisti. Protože žádné jiné státy na mapě Evropy tehdy nebyly. Obojí − nacismus i komunismus − byly viry, které jsme si tady vytvořili, které se zrodily uvnitř evropské civilizace, nebyly odnikud importované. Ale Evropa se jich nakonec za pomoci USA dokázala zbavit a vybudovat úžasnou prosperitu poválečného Západu. A my můžeme doufat, že něco podobného nastane v islámském světě. 

Jenže právě v Česku se strhl kolem Istanbulské úmluvy obrovský poprask. Jak si to vysvětlujete? 

Je to jedno ze zástupných témat, na kterých se naše společnost štěpí.

Adekvátní reakce biskupské konference na Istanbulskou úmluvu by po mém soudu vypadala takto: Pokud jde o cíle úmluvy, tedy zabránit násilí na ženách, tak ji na 120 procent podporujeme. To je něco, co je bytostně křesťanské, lidské. Ale jsou tady některé formulace v důvodové zprávě, které se nám nelíbí a o kterých bychom chtěli diskutovat. Pak by mohl začít nějaký dialog.

Ale když se organizují petice a církev se vymezuje vůči smlouvě jako celku, tak je to zásadně špatné poselství do společnosti i dovnitř církve. Česká katolická církev se tím profiluje jako retardační instituce, která nepřináší žádná pozitivní témata, ale jen kritizuje, co ostatní dělají špatně. 

Pokud se budeme chovat jako Petr Piťha,  který kázal o tom, že kvůli Istanbulské úmluvě budou vládnout homosexuálové a budou vznikat koncentrační tábory, bude nás nakonec společnost vnímat jako netolerantní, nabručenou sektu. (...) Provokovat druhé, aby mě začali pronásledovat, je snadné. Naproti tomu diskutovat a zapojit se kompetentně do debaty o směřování společnosti je složitější a vyžaduje to velkou práci. 

Boj proti Istanbulské úmluvě je vlastně pohodlný způsob, jak zakrýt vnitřní problémy církve. Čekal bych, že biskupové budou spíš řešit například to, jak se české církve týká celosvětový problém zneužívání mladistvých. Ten problém tady je a dříve nebo později se k němu budeme muset postavit. Problém předávání víry v rodinách, epidemie neplodnosti zdravých manželských párů, těch skutečných problémů je hodně. Ale to je namáhavé, pracné a riskantní. Je mnohem snazší vylézt na barikády a proti někomu bojovat. Když bojujete, není čas diskutovat. To se musí pálit jedním směrem a vést nekompromisně kulturní válku.

Část reprezentovaná třeba arcibiskupem Dominikem Dukou stojí na podobných pozicích jako Miloš Zeman, SPD, Václav Klaus mladší. Část je naopak otevřená. Kopíruje štěpení církve dělicí linie ve společnosti? 

Je to tak. Tragédie současného vývoje v české církvi je v tom, že se uzavírá do sebe, začíná se nacionalizovat. Máme přitom papeže, který je jednoznačně pro otevřenou, sloužící, vydávající se církev a snaží se k tomu motivovat i ostatní. Vůdčí diskurz české církve ale jde de facto proti vývoji církve světové. Je to o to horší, že máme úžasnou tradici z 60. a 70. let, kdy teologové jako Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše promýšleli podobné impulzy, s jakými nyní přichází papež František, a my tohle dědictví zahrabáváme v marné a bláhové naději, že se na chvilku svezeme na identitární a nacionalistické vlnce a že nám to pomůže. Nejhorší na tom ale je, že tahle rétorika, vytváření nepřátel − "genderistů, homosexualistů, neomarxistů" −, může nakonec vést k vzájemné nenávisti, která může skončit až přímou agresí.

Církev není demokratická, ale hierarchická organizace. Jak je těžké v české církvi stát proti "nadřízeným"?

My až příliš samozřejmě říkáme, že církev není demokratická, pracujeme s tím až lehkovážně, v každém případě jsme všichni v církvi povoláni na prvním místě ke službě Bohu, pravdě a lidem. Každý má své pole působnosti a musíme jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí. 

Celé základní poselství křesťanství, Velikonoční mysterium, je o sebedarování, vycházení ze sebe. Je to riskantní a nebezpečné, ale je to to jediné, po čem dochází k vzkříšení a nárůstu lásky. Když církev propadá pokušení uzavřít se do sebe, myslet jen na sebe, tak chřadne a umírá.

Celý článek je zde: https://archiv.ihned.cz/c7-66320690-122ej2-6eff2ffa7bc1b1b

Vznik: 16.02.2019 17:02, Autor: rkoblizek, Titul: 515 'Piťhovo kázání o vládě homosexuálů byl agresivní bulvár. Církev se nemá chovat jako netolerantní sekta, říká kněz Petráček', Kategorie: co_nas_zaujalo |