Postní kapky - On-line postní zamyšlení na každý den

 Chvála Kristu!
Bratři a sestry,
protože jste v minulém roce odebírali Postní kapky 2019, obracím se na
Vás, abych Vám tuto postní aktivitu nabídl i v letošním roce.

Pokud chcete, aby Vám od Popeleční středy každé ráno přišel e-mail s
inspirujícími texty, tak prosím o vyplnění tohoto jednoduchého
webového formuláře na stránce:
http://postnikapky.cz/email-postni-kapky/

Postní kapky 2019 budou také k dispozici jako mobilní aplikace pro
telefony s Androidem. Stáhnout si ji můžete na Google Play - Postní
kapky 2020
https://play.google.com/store/apps/details?id=cz.hofirek.kapky2019

A pokud Vám budou stačit SMS kapky, tak se podívejte na tuto stránku:
http://postnikapky.cz/sms-postni-kapky/

Postní kapky budou také k dispozici na webu: http://postnikapky.cz

A ještě jedna prosba. Přepošlete tento e-mail svým přátelům, aby se
tato nabídka dostala k co nejvíce lidem. Díky.

Přeji požehnaný den.
P. Petr Hofírek  

Poselství Svatého otce FRANTIŠKA k 28. světovému dni nemocných 11. února 2020

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi,

a já vás občerstvím“ (Mt 11,28)

Drazí bratři a sestry!

1. Slova, která Ježíš vyslovuje: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28), odhalují tajemnou cestu milosti, jež se ukazuje prostým lidem a nabízí posilu unaveným a vyčerpaným. Tato slova vyjadřují solidaritu Syna člověka, Ježíše Krista, se zarmouceným a trpícím lidstvem. Kolik lidí trpí na těle i na duchu! Slovy „pojďte ke mně“ volá všechny, aby přišli k němu, a slibuje jim úlevu a osvěžení. „Když je Ježíš vyslovuje, má před očima lidi, s nimiž se každý den setkává na ulicích Galileje; mnozí jsou lidé prostí, chudí, nemocní a postavení na okraj vinou tíhy zákona a nespravedlivého sociálního systému… Tito lidé stále chodili za ním, aby naslouchali jeho slovu – slovu dávajícímu naději“ (Angelus, 6. července 2014).

Při 28. světovém dni nemocných se Ježíš obrací se svým pozváním na nemocné a utlačované i na chudé, kteří vědí, že jsou úplně závislí na Bohu. Byli zraněni těžkou zkouškou a potřebují uzdravení. Tomu, kdo prožívá úzkost ze své vlastní zranitelnosti, bolesti a slabosti, Ježíš Kristus nenakládá zákony, ale nabízí mu milosrdenství, to znamená svou osobní útěchu. Ježíš hledí na zraněné lidstvo. Má oči, které vidí, které si všímají, protože hledí do hloubky a nejsou lhostejné, ale zastavují se a pohlížejí na celého člověka, na každého člověka v jeho zdravotní situaci, aniž by někoho vyřazovaly, ale každého zvou, aby vstoupil do jeho života a zakoušel něhu.

2. Proč Ježíš chová tyto city? Protože on sám se stal slabým, zakoušel lidské utrpení a pak dostával posilu od Otce. Vskutku pouze ten, kdo osobně prožil tuto zkušenost, dokáže být pro druhé útěchou. Utrpení má různé těžké podoby: nevyléčitelné a chronické nemoci, psychické choroby, onemocnění, která potřebují rehabilitaci nebo paliativní léčbu, různá postižení, dětské a stařecké nemoci… V těchto situacích mnohdy konstatujeme nedostatek lidskosti, a proto se pro celkové uzdravení člověka ukazuje jako potřebný personalizovaný přístup k nemocnému, kdy léčba se spojuje se starostlivostí. Při nemoci cítí člověk, že je ohrožená nejen jeho fyzická integrita, ale také jeho vztahová, rozumová, citová a duchovní stránka. Proto vedle léčby očekává i podporu, povzbuzení a pozornost… zkrátka lásku. Kromě toho je u nemocného jeho rodina, která trpí a také vyžaduje povzbuzení a blízkost.

3. Drazí nemocní bratři a sestry, nemoc vás zvláštním způsobem staví mezi ty, kdo „se lopotí a jsou obtíženi“, a tak přitahují pohled Ježíšova srdce. Z něho přichází světlo pro vaše temné chvilky a naděje ve vaší sklíčenosti. On vás zve, abyste šli k němu: „Pojďte.“ V něm totiž najdete sílu překonat nepokoj a otázky, jež ve vás vyvstávají při této „noci“ těla a ducha. Kristus nám sice nedal žádné recepty, ale svým utrpením, smrtí a zmrtvýchvstáním nás osvobozuje od útlaku zla.

V takovéto situaci zajisté potřebujete místo, kde byste se mohli posílit. Církev chce stále více a stále lépe být „hostincem“ milosrdného Samaritána, jímž je Kristus (srov. Lk 10,34), to znamená domem, kde můžete nacházet jeho milost, jež se vyjadřuje srdečností, přijetím a úlevou. V tomto domě se budete moci setkávat s lidmi, které Boží milosrdenství uzdravilo z jejich zranitelnosti a kteří vám dokážou pomoci nést kříž tím, že otevřou svá zranění, skrze něž můžete spatřovat horizont přesahující nemoc a získávat pro svůj život světlo a vzduch.

K tomuto útěšnému dílu ve prospěch nemocných bratří patří i služba zdravotnických pracovníků, lékařů, ošetřovatelů, zdravotního a administrativního personálu, pomocníků a dobrovolníků, kteří svou zdatnou prací dávají pocítit přítomnost Krista, jenž poskytuje útěchu, přijímá nemocného a uzdravuje jeho rány. Ale i tito muži a ženy jsou zranitelní a trpí svými nemocemi. Zvláště pro ně platí, že „když jsme obdrželi Kristovu posilu a útěchu, jsme povoláni k tomu, abychom se sami stávali posilou a útěchou pro bratry a s mírným a pokorným postojem napodobovali svého Mistra“ (Angelus, 6. července 2014).

4. Drazí zdravotničtí pracovníci, každý diagnostický, preventivní a léčebný úkon i každá výzkumná činnost, léčba a rehabilitace jsou určeny nemocnému člověku; podstatné jméno „člověk“ má vždy přednost před přídavným jménem „nemocný“. Ať je proto vaše konání vždy zaměřeno na důstojnost a na život člověka, bez jakýchkoli ústupků aktům, jež mají povahu eutanazie, asistované sebevraždy nebo likvidace života, a to ani tehdy, kdy je stav nemoci nezvratný.

Ve vztahu k hraniční zkušenosti a možného selhání i lékařské vědy při stále problematičtějších klinických případech a neblahých diagnózách jste povoláni k tomu, abyste se otevřeli transcendentní dimenzi, která vám může ukázat smysl vaší profese. Připomínáme, že život je posvátný a patří Bohu, a proto je nedotknutelný a nelze jím disponovat.[1] Život je třeba přijímat, chránit, respektovat a sloužit mu od jeho narození až do smrti; to vyžaduje zároveň rozum i víra v Boha, původce života. Výhrada svědomí je pro vás v určitých případech potřebnou volbou, abyste zůstávali v souladu s oním „ano“ vysloveným životu a člověku. V každém případě vaše profesionalita oživovaná křesťanskou láskou má být tou nejlepší službou skutečnému lidskému právu, jímž je právo na život. I když nebudete moci uzdravit, vždy budete moci poskytovat péči gesty a postupy, které nemocnému přinášejí posilu a úlevu.

Bohužel někdy v prostředí válek a násilných konfliktů se cílem útoku stává zdravotní personál a struktury pečující o přijetí a léčbu nemocných. V některých oblastech se i politická moc domáhá toho, aby mohla manipulovat lékařskou péčí ve vlastní prospěch, a omezuje oprávněnou autonomii zdravotnické profese. Dotýkat se těch, kdo se věnují službě trpícím členům těla společnosti, ve skutečnosti neprospívá nikomu.

5. Při 28. světovém dni nemocných myslím na množství bratří a sester na celém světě, kteří nemají přístup k léčbě, protože žijí v chudobě. Obracím se proto na zdravotnické instituce a vlády všech zemí světa, aby kvůli zdůrazňování ekonomického aspektu nepřehlížely sociální spravedlnost. Přeji si, aby při spojení principů solidarity a subsidiarity se spolupracovalo na tom, aby všichni měli přístup ke vhodné léčbě pro zachování a znovunabytí svého zdraví. Ze srdce děkuji dobrovolníkům, kteří se dávají do služby nemocným a často nahrazují nedostatečné struktury a svými skutky něžnosti a blízkosti ukazují obraz Krista milosrdného Samaritána.

Panně Marii, Uzdravení nemocných, svěřuji všechny lidi, kteří snášejí tíži nemoci, spolu s jejich rodinnými příslušníky a také všechny zdravotnické pracovníky. Všechny s láskou ujišťuji o své blízkosti v modlitbě a posílám jim své apoštolské požehnání. 

Ve Vatikánu 3. ledna 2020, v den památky Nejsvětějšího jména Ježíš   

FRANTIŠEK

Poselství Svatého otce Františka k postní době 2020

„Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“

(2 Kor 5,20)

Milé sestry, milí bratři,

i v tomto roce nám Pán dopřává příhodný čas, abychom obnovili své srdce a připravili se na slavení velikého tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je základem křesťanského života, jak osobního, tak komunitárního. Je třeba, abychom se v mysli i v srdci neustále vraceli k tomuto tajemství. Poroste v nás měrou, jakou se necháme zapojit do jeho duchovní dynamiky a jakou svobodně a velkodušně na ně odpovíme.

1. Velikonoční tajemství, základ obrácení

Křesťanská radost tryská z naslouchání a přijetí radostné zvěsti o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání: kérygmatu. Shrnuje tajemství lásky, která je „velmi reálná, velmi pravdivá, velmi konkrétní, takže nám nabízí vztah upřímného a plodného dialogu“.[1] Kdo věří v toto poselství, ten odmítá lež, podle které jsme si darovali život sami, zatímco se ve skutečnosti rodí z Otcovy lásky, z jeho rozhodnutí darovat život v hojnosti (srov. Jan 10,10). Pokud však budeme naslouchat svůdnému hlasu „otce lži“ (Jan 8,44), riskujeme, že se propadneme do propasti, kde nic nemá smysl, že zakusíme peklo už tady na zemi, jak to bohužel dosvědčují mnohé dramatické prožitky jednotlivců i společnosti.

V této postní době roku 2020 bych se proto chtěl na každého křesťana obrátit slovy, která jsem napsal mladým lidem v apoštolské exhortaci Christus vivit: „Pohleď na rozepjaté paže ukřižovaného Krista a dovol, ať tě stále znovu zachraňuje. A když přijdeš vyznat své hříchy, pevně věř v jeho milosrdenství, které tě osvobozuje od viny. Kontempluj jeho krev prolitou s tak velikou láskou a nech se jí očistit. Tak budeš moci být vždy jako znovuzrozený“ (č. 123). Ježíšova smrt a jeho zmrtvýchvstání nepatří do minulosti: mocí Ducha Svatého je stále aktuální a skrze víru nám dovoluje hledět na Kristovo tělo a dotýkat se ho v mnoha trpících.

2. Naléhavost obrácení

Prospěje nám porozjímat do větší hloubky o velikonočním tajemství, díky kterému jsme obdrželi Boží milosrdenství. Milosrdenství lze zakusit totiž pouze „tváří v tvář“ ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Pánu, „protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). Jde o dialog od srdce k srdci, od přítele k příteli. V postním čase je proto velice důležitá modlitba. Více než povinnost vyjadřuje modlitba potřebu odpovědět na Boží lásku, která nás stále předchází a povzbuzuje. Křesťan se modlí s vědomím, že je nezaslouženě milován. Modlitba může mít různou formu, ale skutečný smysl má v Božích očích ta, která prolomí tvrdost našeho srdce, aby ho stále intenzivněji obracela k Bohu a k jeho vůli.

V tomto příhodném čase se tedy nechme vést jako Izrael na poušti (srov. Oz2,16), abychom konečně zaslechli hlas našeho Snoubence a s větší hloubkou a ochotou mu dali v sobě zaznít. Čím více se necháme vtáhnout do jeho slova, tím více se nám podaří zakusit jeho nezištné milosrdenství. Nenechme tedy uplynout toto období nadarmo, kvůli namyšlené iluzi, že snad jsme pánem času i způsobu našeho obrácení k Bohu.

3. Vášnivé Boží rozhodnutí vést dialog se svými dětmi

Pán nám znovu nabízí příhodný čas k našemu obrácení. Nemůžeme to nikdy brát jako samozřejmost. Tato nová šance by v nás měla vyvolat vděk a zbavit nás lhostejnosti. Navzdory zlu, které je mnohdy dramaticky přítomno v našem životě i v životě církve a světa, vyjadřuje tento čas, daný nám pro změnu našeho života, pevné Boží rozhodnutí nepřerušit spásonosný dialog s námi. V Ježíši ukřižovaném, se kterým Bůh „jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21), toto rozhodnutí došlo až k tomu, že na Syna dopadly všechny naše hříchy, až byl postaven „Bůh proti Bohu“, jak řekl papež Benedikt XVI.[2] Vždyť Bůh miluje i své nepřátele (srov. Mt5,43–48).

Skrze velikonoční tajemství svého Syna chce Bůh navázat dialog s každým člověkem. Nikoli takový, jaký se připisuje Athéňanům, „kteří se ničím jiným nezaměstnávali než tím, co nového by si mohli povědět nebo vyslechnout“ (Sk17,21). Povídání vycházející z prázdné a povrchní zvědavosti je charakteristické pro světskou tvář každé doby. V naší době se k nám může vloudit i skrze zavádějící používání komunikačních prostředků.

4. Bohatství, které je třeba sdílet, nikoli hromadit pro sebe

Velikonoční tajemství jako střed našeho života znamená soucítit s Kristovými ranami, které jsou přítomné v nevinných obětech válek, v mocichtivém zneužívání života od početí až po stáří, v nejrůznějších formách násilí a přírodních katastrofách, v nespravedlivém rozdělení přírodního a nerostného bohatství, v jakékoli formě obchodu s lidmi, v honbě za ziskem, která se stává formou modloslužby.

I dnes je důležité zvát všechny lidi dobré vůle, aby se dělili o svůj majetek s těmi, kdo almužnu nejvíce potřebují, a měli tak osobní účast na budování spravedlivějšího světa. Sdílení v rámci křesťanské lásky činí člověka více člověkem; hromadění přináší riziko, že se uzavřeme do svého egoismu a staneme se bezcitnými. Můžeme a máme vyjít ze svého egoismu i v rámci ekonomické struktury. Na datum 26. až 28. března postní doby 2020 jsem proto svolal do Assisi mladé ekonomy, podnikatele a change-makers, aby přispěli k vytvoření spravedlivější a inkluzivnější ekonomie ve srovnání se současnou. Jak často opakuje magisterium, politika je významnou podobou lásky.[3] Stejně tak bude důležité věnovat se ekonomice v duchu evangelia, který je duchem blahoslavenství.

Pro nadcházející postní dobu prosím o přímluvu Nejsvětější Pannu Marii, abychom přijali výzvu nechat se smířit s Bohem, abychom zaměřili pohled svého srdce na velikonoční tajemství a obrátili se k otevřenému a upřímnému dialogu s Bohem. Budeme se tak moci stát tím, co Kristus říká svým učedníkům: solí země a světlem světa (srov. Mt5,13–14).

Řím u Sv. Jana Lateránského, v den památky Panny Marie Růžencové 7. října 2019.

FRANTIŠEK

slatinanskenoviny.cz: Rekordní počet koledníků ve slatiňanech slibuje úspěch tříkrálové sbírky

Celý článek zde: http://www.slatinanskenoviny.cz/aktuality/item/439-rekordni-pocet-koledniku-ve-slatinanech-slibuje-uspech-trikralove-sbirky

a taky zde: https://www.slatinak.cz/rekordni-pocet-koledniku-ve-slatinanech-slibuje-uspech-trikralove-sbirky/

Jinak se vybralo 63713Kč, což je u nás historicky nejvíce a potvrzuje to, že jak koledníci, tak občané v této sbírce vidí smysl. Srovnání s dalšími roky zde: http://slatinany.farnost.cz/so-11-1-2020-trikralova-sbirka.html

Křesťanské řešení globálního oteplování

Ve čtvrtletníku ČKA Universum 2019/3 se zamýšlí meteorolog a emeritní profesor Jan Bednář nad tím, co může dělat společnost pro zmírnění klimatické poruchy.

Universum: Církev v Číně

Církev v Číně

Petra Kolonková; Universum ČKA 2/2019; str. 24-; skenováno 8.10.2019 14:32 RK

V září minulého roku zástupci čínského státu spolu s pověřenci Svatého stolce podepsali prozatímní dohodu o jmenovánÍ biskupů v Číně

Tato dohoda znamená prozatímní ukončení dlouholetého sporu mezi Čínskou lidovou republikou a Vatikánem a také rozštěpení katolické církve v zemi na oficiální a podzemní větev. Papež František se přitom obrátil na čínské katolíky s cílem dále rozšířit radostnou zvěst v plné a viditelné jednotě katolického společenství v Číně.[1]

Papež vedený touto snahou uznal sedm biskupů oficiální církve vysvěcených původně z rozhodnuti Čínské vlády bez souhlasu Vatikánu, a zrušil jejich exkomunikaci. Přímým důsledkem této snah byla ovšem demise některých biskupů podzemní církve: museli totiž svá místa postoupit takto státem uznaným a papežem rehabilitovaným biskupům. Dohoda je obecně považována za historicky průlom a počátek nových vztahů mezi státem a katolickou církví v Číně. Kritikové včele s hongkongským kardinálem Zenem ji ale komentují tvrdými slovy. Chápou ji jako výprodej toho, co vytvořila podzemní církev.[2]

Tak či onak je dohoda mezi Čínou a Vatikánem historickým krokem; pozoruhodná přitom je už sama skutečnost, že Čínský stát uzavřel se státem, s nímž doposud nemá diplomatické vztahy, dohodu v citlivé záležitosti týkající se náboženství. Vatikán měl vlastně nejprve ukončit diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a teprve pak jednat s Pekingem. Hlavním problémem pro čínskou vládu bylo doposud vatikánské „vměšování“ jmenováním biskupů do vnitřních záležitostí čínského státu.

Čínští komunisté od převzetí moci ve státě (1949) viděli v náboženských společenstvích nepřátelský potenciál a snažili se jej všestranně omezovat v jeho činnosti a vlivu. Katolická církev v padesátých letech musela vystupovat nezávisle na papeži a sama, bez vztahu k němu, jmenovat své biskupy a musela se podřídit kontrole státním „laickým vlasteneckým sdružením“. Katoličtí věřící a kněží, kteří se tomuto systému nepodřídili, tvořili papeži věrnou a státem pronásledovanou podzemní církev.

V průběhu maoistické kulturní revoluce (1966—1976) byla náboženská společenství jako zbytek feudálních pověr zakázána. Katoličtí kněží a věřící podzemní i oficiální církve byli všemožně pronásledováni a trestáni. Mnozí z nich strávili mnoho let ve vězení nebo v pracovních táborech. Teprve v roce 1979 vyhlásilo komunistické vedení „éru reformu a otevřenosti“, která znamenala krok k náboženské toleranci, ovšem pouze v rámci státem předem určených mezí. Bylo „legalizováno“ pět náboženských společenství: taoismus, buddhismus, islám, katolická a protestantská církev.

Z pronásledování do tolerované existence

Možnost hlásit se ke katolicismu vedla v osmdesátých letech k oživení křesťanského života v Číně. Znovu se otevíraly kostely, opět se ustavovala řeholní společenství, znovu bylo možné navazovat styky se zahraničními církevními organizacemi a přes nadále trvající oficiální zákaz misijní činnosti přicházeli do Číny zahraniční misionáři a pomáhali při ustavování církevních společenství a při evangelizaci. K zastavení jejich činnosti nedošlo ani po ztroskotání demokratizačních snah v roce 1989. Byl to jen krátký regres, po kterém předchozí trend pokračoval.

Ve skutečnosti se mnozí Číňané po rozdrcení studentského hnutí obrátili ke spiritualitě a k náboženství. Nemálo někdejších studentských aktivistů se obrátilo ke katolické církvi a nechalo se pokřtít. Vznikla dokonce jakási skupina „kulturních křesťanů“, kteří pokládají křesťanství a jeho hodnoty za základ západní demokracie spolu s její úctou k lidským právům, zatímco Čína zůstala pod komunistickou diktaturou. Čínští studenti dnes mohou cestovat, a tak se například aspoň na chvíli setkat se západoevropskou civilizací; desítky tisíc z nich se pak vracejí domů pokřtěni(!).

Katolická a protestantská společenství v průběhu tří reformních dekád přes bdělý dohled státního náboženského úřadu zesílila. Stavějí se kostely, semináře, a mnozí budoucí kněží mohou dokonce nějaký čas studovat v zahraničí. Oficiální katolická církev přišla s řadou charitativních projektů, ve shodě s požadavkem strany „budovat socialismus“. Zakládá starobince, léčebné ústavy pro dlouhodobě nemocné, dětské jesle a mateřské školky. Řeholní sestry pečují o malomocné a zasažené nemocí AIDS. Většinou se přitom ale nemohou hlásit veřejně k náboženské motivaci své činnosti.

Čtvrtina čínských katolíků žije v severní čínské provincii Che-pej. Existuje zde katolické nakladatelství Xinde a katolické charitativní projekty zastřešuje spolek „Jinde“. Nakladatelství zajišťuje publikování časopisu „Faith Weekly“ a spravuje webovou stránku www.chinacatholic.org obsahující církevní zprávy z čínských náboženských společenství, informace o náboženských otázkách a úředně schválené překlady teologických textů. V období rychlé digitalizace v Číně sehrává tato vnitrocírkevní komunikace významnou úlohu.

Podzemní církev

Aktivní zůstala i čínská podzemní církev, která má v katolických lokalitách vlastní bohoslužebné prostory, semináře, řeholní komunity a jejich biskupové jsou neveřejně jmenováni papežem. Komunistická vrchnost nedůvěřivě sleduje každý jejich krok a nadále je považuje za ilegální. Místní úřady k nim však nezaujímají jednotný přístup. Na některých místech je pronásledují, zakazují jim bohoslužby, pouti a zatýkají jejich biskupy, zatímco jinde jim nebrání v pořádání bohoslužeb ve vlastních prostorách. Donedávna převládalo ve vztazích místních úřadů k podzemní církvi násilí, stíhající v první řadě jejich kněze a biskupy. I ve velmi pokročilém věku byli zatýkáni nebo internováni za svůj odpor vůči představitelům čínské katolické církve, kteří byli nastoleni komunisty.

Podzemní katolická církev nadále projevuje nedůvěru církvi oficiální a vztah mezi oběma církvemi může být i vysloveně nepřátelský. V některých venkovských společenstvích, například v provincii Che-pej, existují dva kostely, jeden patřící oficiální a druhý podzemní církvi. Podzemní církev odmítá biskupy oficiální církve jakožto nelegitimní, komunistické a spatřuje v nich doklad mocenských zásahů do života církve; někteří kněží i věřící druhé strany vytýkají naproti tomu podzemní církvi teologické zpátečnictví a sektářství.

Neoficiální jednání mezi Vatikánem a čínskou vládou existovala už na přelomu tisíciletí. V té době panovala mlčenlivá shoda, podle níž papež nejmenoval nové biskupy podzemní církve a čínská strana snášela snahy biskupů oficiální církve o uznání jejich svěcení Vatikánem. Nicméně i v tomto období docházelo k biskupským svěcením bez dohody s Vatikánem, což vedlo v čínském katolicismu k protestům a sporům. Papež Benedikt XVI. kritizoval v dopise čínským katolíkům počínání katolického „vlasteneckého společenství“ jako odporující církevnímu právu, dodal ale také, že řešení tohoto vleklého problému „nemůže být dosaženo trvalým sporem s civilními autoritami země“. [3]

Před nástupem současného šéfa strany Si Tiň-pchinga byla většina biskupů oficiální církve uznána jak vládou, tak papežem. Ti v protokolárních rozhovorech veřejně prohlašovali, že si přejí jednotu s papežem a aby papež navštívil Čínu, v kostelích a modlitebnách byly vystaveny papežovy obrazy. Jak na takové sbližování Vatikánu s oficiální církví reagovali zástupci podzemní církve, není dostatečně známo. Její představitelé se trvale snažili nepřitahovat na sebe pozornost úřadů a k ožehavým otázkám se vyjadřovali jen vzácně. Ve skutečnosti ale v poslední době dochází v některých diecézích i ke sblížení oficiální církve s podzemní.

Hledání smyslu v bohatnoucí společnosti

Významný hospodářský růst v posledních desetiletích umožnil většině Čínského obyvatelstva dosáhnout určitého blahobytu a jeho menší Části skutečně zbohatnout. Ve velkých Čínských městech dnes lidé žijí v podobné konzumní společnosti jako na Západě. V šířícím se konzumním opojení s jeho doprovodným hrubým materialismem se začíná ozývat otázka po smyslu toho všeho nebo aspoň po morálním kompasu v něm. Mnoho Číňanu začíná hledat hodnotovou orientaci v tradiční čínské filosofii, v buddhismu a jediném skutečně čínském náboženství, kterým je taoismus. Dokonce i milionáři a straničtí funkcionáři si nechávají žehnat své luxusní vozy buddhistickými mnichy a stavitelé mrakodrapu si vyprošují od taoistických mistrů Feng-Šui ověření svých konstrukcí. Buddhistická a taoistická poutní místa jsou o tradičních svátcích přeplněná poutníky a bohatí podnikatelé z mrakodrapů nechávají stavět nové buddhistické a taoistické chrámy, aby tím získali dobrou karmu, a mezi své odborné poradce zvou buddhistické mnichy

Přitažlivě působí i křesťanské domovní modlitebny, zvláště protestantských denominací. Shromažďují se v nich skupinky věřících k modlitbě a ke studiu Písma. Církevní pastoři a presbyteři jsou zde voleni nebo jsou prostě „samozvaní“. Domovní modlitebny vznikají z nedostatku velkých kostelu i ze snahy zachovat opravdové osobní vztahy mezi nevelkým počtem účastníku a nevystavovat se úřednímu dohledu. Stát tyto modlitebny podobně jako katolické domovní modlitebny částečně toleruje, zároveň ale často také šikanuje a obecně od nich vyžaduje, aby se spojily s oficiálně uznanými protestantskými církvemi.

Postavení katolíků je nesnadné; tito věřící žijí především na venkově, postiženém exodem obyvatelstva do městských aglomerací a oficiálně vyžadovanou urbanizací. Důsledkem je často rozpad rodinných vztahu, a tím i ztráta nové generace, vyrůstající mimo rodiny i věřícího společenství. Počet katolíků stagnuje nebo klesá.[4]

Počínštěné náboženství

V roce 2012 se dostal k moci Si Ťin-pching. Jak se brzy ukázalo, je to opravdový ideologický hardliner. Začal prosazovat marxismus a komunismus a jeho reakcí na nový fenomén hledání smyslu v čínské společnosti se stal program čínského nacionalismu ve spojení se „socialistickým jádrem“. Západní hodnoty považuje Si tin-pching za nebezpečné ohrožení tohoto programu, a i když o náboženství už nemluví jako o opiu lidstva, zavádí jeho přísnou kontrolu. Ideologickým nástrojem je přitom „počínštění náboženství“.[5]

Znamená to přijetí komunismu jako vedoucí ideologie i v náboženské oblasti; z něj pak plyne povinnost přijmout socialistickou samovládu komunistické strany. Zakázáno je „cizinecké vměšování“ pod náboženskou rouškou. Čínský vládce dokonce od náboženských projevů (katecheze, homiletiky apod.) vyžaduje soulad se současným čínským stupněm rozvoje a s čínskou kulturou.

Takto chápané počínštění se požaduje především od západního křesťanství a od islámu, ale je vyžadováno i od stoupenců buddhismu a místního taoismu. Stranické vedení se obává současného islámu a také v exilu žijícího dalajlámy: islám i podpora dalajlámy by mohly vyústit do separatistického hnutí. Všem náboženským společenstvím je proto uložena povinná výuka vedená v duch počínšťování.

Výzvy k počínšťování jsou doprovázeny donucovacími opatřeními. V provincii Če-fiang byly například v roce 2014 strženy při velké akci stovky křížů z kostelních budov V minulém roce zde bylo zrušeno několik protestantských domovních modliteben a pastoři byli zatčeni. Děti se nesmějí učit katechismus a nesmějí vůbec vstupovat do kostelu, v nichž byly namnoze namontovány hlídací kamery které dovedou rozeznat a identifikovat obličeje vstupujících osob. Různé problémy se objevují i v aktivitách charitativních zařízení, která mohou být v souladu s novým zákonem vydaným k tomuto účelu lépe kontrolována. Cílem je „zabránit“ jejich případným aktivitám „ohrožujícím národní bezpečnost“, a ze stejného důvodu je jim také zakázáno přijímat dary ze zahraničí.

Oficiální katolická církev předložila v souladu s nařízením komunistické strany svou „pětiletku (2018—2022) počínšťování katolicismu“.[6] Cíl je zřejmý: přizpůsobení společenské orientace čínské společnosti, na níž musí jednoznačně spolupracovat i čínští křesťané. Tuto orientaci Si Ťin-pening nazývá „čínským snem“ o silné a blahobytné Číně. Povinností všech, a tedy i křesťanů, je milovat vlast a akceptovat vedení komunistické strany, která k tomuto cíli vede celý národ. Pro celý dokument je příznačné, že se nikde výslovně nezmiňuje o papeži jakožto hlavě církve. Místo toho zdůrazňuje plnou autonomii a samostatné zaměření činnosti čínské církve a jen na dvou místech se zmiňuje o církvi obecné a o vatikánském koncilu.

Vyhlášeným záměrem dokumentu je větší pozornost, kterou je nutné věnovat v průběhu kněžské formace tradiční čínské kultuře; dokument obsahuje i neupřesněný založit výzkumný ústav „čínské katolické kultury“ a vydat nové dějiny katolické církve v Číně. V sakrální hudbě, architektuře a umění se má prosazovat čínský styl — ten nemá být „pozápadněný“. Tato tendence se ostatně už v čínském křesťanství projevuje delší dobu. Tak budou vypadat důležité katolické zásad) ve spojení se socialistickou společenskou realitou, se tu nedozvíme.

Naděje plynoucí z dohody

Si tin-pching vyhlašuie tažení proti „vměšování Západu“ a nové úsilí o „počínštění‘ ale zároveň překvapivě akceptuje „prozatímní“ dohodu s Vatikánem. Doposud se projevovala plná nezávislost čínské katolické církve na vatikánském „vměšování“ papeže. Dnes ale připouští čínská vláda papežskou součinnost při jmenování čínských biskupů. Možná tu sehrála svou úlohu údajná Si tin-pchingova úcta k jezuitům, jejichž někdejší misionáři jako Matteo Ricci nebo Adam Schall na císařském dvoře odvedli kus dobré práce. Možná sehrála svou úlohu také laskavá papežská gesta.

Úspěch papežovy snahy spojit oficiální katolickou církev s podzemní ovšem nepochybně také umožňuje čínským úřadům lepší kontrolu všech katolíků v zemi. Příštím krokem by mohlo být navázání diplomatických styků s Pekingem a zrušení těchto styků s Tchaj-wanem. To by byl velký úspěch Pekingu.[7]

Kritikové jako např. hongkongský kardinál Zen se domnívají, že se papež poněkud „předal“. Oficiální čínská katolická církev dohodu přivítala. Z prostředí podzemní církve se ale ozvala kritika a tu sdílejí s někteří církevní hodnostáři mimo Čínu s tím, že martyrium podzemní církve dnes má vést ke spolupráci s oficiální větví, s níž podzemní církev neučinila v minulosti příliš dobré zkušenosti. Radost ze spojení obou větví kalí současné represálie proti náboženským společnostem a nařízené počínštění budí obavy z dalšího omezování místo vytoužené větší svobody.

Papežovo touhu novém, jednotném počátku nebude snadné uspokojit. Mnohá biskupství v zemi jsou neobsazená. Jaký úděl očekává podzemní biskupy a věřící? Přijme čínská vláda tyto osoby, doposud považované za nespolehlivé, do oficiální církve? A přijmou věřící podzemní cirkve biskupy (a také věřící) dosud považované za kolaboranty? Cesta ke míru bude dlouhá, spojená církev se ale bude moci spojenými silami všech účinněji věnovat pastoraci. „Šedesát let nejistoty a rozštěpenosti napáchalo v čínském katolicismu velké škody. Je nejvyšší čas pracovat na zacelení těchto ran.“ [8]

Petra Kolonková bylo dlouholetou korespondentkou listu Frankfurte Allgemeine Zeitung v Číně a jihovýchodní Asii.

Článek z revue Etudes 4/2019 přeložil Petr Kolář SJ.

POZNAMKY:

[1] https://press.vatican.va!content!salastampalanlbollettinoIpublico 2018/09 2ó 180926b.html. Přesný obsah dohody není doposud k dispozici (14. 02. 2019).

[2] www.catholicnewnewsagency.com/newscardinal-zen the-vancan-isbadly mishaodling china-situation- 19677.

[3] http://w.vatiean.va/content/benedict-xvi!delletters/documents/ht_ben-xviet 20070327 china-note.html.

[4] Posledns údaje o počtech členu jednotlivých náboženských společenství se nacházejí in: China heute XXXVII (2018), 1(197), 31 44; pro Čínu se udavají následujíc; počty; 185 milionů buddhistu; protestanti v domácích společenstvích spolu s oúcialně existujícími společenstvími: 23—40 milionů; katolíci s 5 miliony v ohciálních společenstvích a s dalšími 5 miliony v podzemní církvi jsou nejmenšs z pěti oůciálně uznaných náboženskych společenství.

[5] Viz např. jeho projev k naboženské otázce v časopisu Chino heute XXXVII(2016) 2, 72 74.

[6] Srov. Chino heote XXXVII (2018) 4,220—228.

[7] S touto spekulací přichazí list South China Morning Post (článek č. 2132205), vycházející v Hongkongu.

[8] Tak komentuje dohodu Jerome Heyndriks CICM časopisu China heute XXXVII (2018) 1(197), 28—30.

Související: http://slatinany.farnost.cz/petice-za-propusteni-ujgurskeho-profesora-v-cine.html

Petice za propuštění ujgurského profesora v Číně

Organizace Amnesty international zabývající se převáženě lidskými právy, svobodou slova a dalšími věcmi nutnými pro svobodnou společnost, připravila petici za propuštění ujgurského profesora, kterou předá čínskému prezidentovi - zde: https://www.amnesty.cz/pripad/cina-tejip-trest-smrti

Ujguři jsou menšina žijící převážně v Číně. Je jich kolem 10 milionů a jsou dost tvrdě potlačováni vládou, mučeni, vězněni pro blbosti (třeba jako tenhle profesor) rozřezáváni na orgány apod.. Věroučně jsou vesměs sunnité a súfijci. 

Petici podporuje i biskup Václav Malý, který je při ČBK předsedou Justitia et Pax, která se věnuje učení církve ve veřejných věcech, dodržování míru a spravedlnosti. 

Jak se žije věřícím a hlavně křesťanům v denšní číně popisuje článek Universum: Církev v Číně .

Od roku 2021 budou muset být všichni kněží věřící

Podle nového nařízení Vatikánu budou muset být všichni kněží od roku 2021 věřící. Nařízení se však nebude týkat kněží, kteří jsou v pastoraci déle než 15 let... více

((:

Výzva papeže Františka mladým k větší angažovanosti ve společnosti a politice

3.až 28. 10.2018 se ve Vatikánu konala biskupská synoda na téma „Mladí lidé, víra a rozlišování povolání“. 

Na jejím základě vydal 25. března 2019 a podepsal Papež František v Loretu apoštolskou exhortaci Christus vivit.

Z ní vybíráme jeden odstavec (z celkového počtu 300) týkající se působení mladých v církvi a ve světě (překlad z angličtiny):

ČT: Strach z muslimů pramení z nejistoty, říká kněz a misionář z Pákistánu

Vybírám z článku na https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2888585-krestanskou-identitu-uz-lide-ztratili-strach-z-muslimu-prameni-z-nejistoty-rika-knez