společenství při farnosti sv. Martina ve Slatiňanech

"Ite, missa est." ^


Obsah tohoto příspěvku vyjadřuje názor autora uvedeného pod příspěvkem anebo citovaných zdrojů a nepředstavuje oficiální postoj církve.

Zkušenosti se syrskými rodinami v Hradci Králové

V Hradci jsou momentálně 3 křesťanské rodiny podporované místní křesťanskou komunitou, které sem přišly během 3 let. Zprávy níže jsou o některých z nich, některé se týkají jedné rodiny.

Beseda o zkušenostech s přijetím křesťanských uprchlíků ze Sýrie 8.10.2015

(článek pro slatiňanské Ozvěny 11/2015)

foto z první části Besedy s Hradečáky v hudebně 8/10/15

1.část

V současné době slýcháme o lidech, kteří opouštějí své domovy a prchají před válkou, která ničí jejich zemi a ohrožuje jejich životy. Už to přestává být „problém“, který se nás netýká. Značně pokřivený mediální obraz, který se zaměřuje především na anonymní masu prchajících lidí a přináší především extrémní pohled na celou situaci, ovlivňuje mnohé z nás. Že jde o situaci vážnou a kritickou, za kterou je vždy třeba vidět „člověka“, dokládají nejlépe konkrétní osudy lidí, kteří sem již dorazili a mohou nám o sobě vyprávět. Proto jsme přijali pozvání k besedě o uprchlících a s uprchlíky, která se konala počátkem října u nás ve Slatiňanech. Šlo o setkání s konkrétními lidmi, kteří opustili svou zemi a vydali se do neznáma, spoléhajíc na pomoc a otevřené srdce bližních v hostitelské zemi.

Hosté večera byli dvojí. Prvními byli Dima a její dcera Natálie, které žijí již 3 roky v Hradci Králové s mužem a další 4letou dcerou. Doprovázel je pan Ondřej Bouma za ty, kteří její rodině a dalším dvěma v Hradci Králově pomáhají. Tuto rodinu můžete znát také z nedávných rozhovorů v médiích.

Syrští hosté vyprávěli svůj konkrétní příběh. Manželé mají vystudovanou farmacii. Pracovali ve vlastní lékárně v muslimské čtvrti, kde, ač křesťané, před válkou neměli žádné problémy. Po vypuknutí války je však začali obyvatelé ulice vyzývat, ať se připojí otevřeně k té které straně konfliktu, což oni, jako křesťané, odmítali. Někteří jim začali vyhrožovat, lepit výhružné dopisy na obchod. Největší strach měli o děti. Zásobování vázlo, mnoho lidí nemělo práci, takže i lékárna je těžko živila. Kriminalita rostla,elektřina, internet a mobily fungovaly jen občas. Těžko se shánělo jídlo a léky. Školy byly často zavřené, nefungovala dobře policie. Válka, která měla skončit za pár týdnů, nesměřovala a nesměřuje k žádnému řešení už 4 roky.

Zvláště obavy o život a budoucnost dětí vedly tuto rodinu k rozhodnutí opustit rodnou zemi – třeba jen přes válku. Díky příbuzné ve Švédsku získali vízum a vydali se za ní. Uvízli však 5 dní v Praze při přestupu. Na letišti si museli prodloužili vízum, které platí jen pár dní. Pak doletěli do Švédska, kde požádali o azyl. Žádost jim však po 7mi měsících zamítli s odůvodněním, že mají žádat v rámci EU v první zemi, kam docestovali, tedy v ČR. Kvůli zdržení při přestupu se tedy jejich domovem stala ČR, kde neznali nikoho, ani jazyk, zatímco třeba děti už zvládaly švédštinu.

Jako ostatní imigranti šli nejprve do Zastávky u Brna, kde probíhá bezpečnostní a zdravotní prověrka, ověření dokladů, apod., aby se vyloučilo riziko pro naši zemi. Zde mají žadatelé ubytování, stravu, malé kapesné na ostatní potřeby a relativně přísný režim.

Po prověření čekali v Kostelci nad Orlicí na udělení povolení k pobytu. Režim zde byl volnější, asi jako na internátu (hlásili vycházky, na delší cesty se mohlo jen bez peněz apod.). Z Kostelce má Dima nepříjemnou zkušenost se zubařem, který neuměl anglicky a každému, kdo nerozuměl česky, zuby nevrtal, ale trhal. V Kostelci prý opravdu hodně migrantů ze všech koutů světa nemá zuby. Byl to pro ni další důvod učit se rychle česky. Poté žili nějakou dobu v Integračním jazykovém centru pro cizince v Josefově. Zde se začali učit český jazyk, který už docela ovládají.

Nyní žijí v Hradci Králové v pronajatém bytě. Otec rodiny má práci, matka se pilně učí česky. Rádi by se vrátili k farmacii. Natálka chodí na církevní gymnázium v Hradci Králové a její čeština je už velmi dobrá. Pochvalovala si, že na této škole se cítí dobře. Mladší dcera chodí do školky.

Na otázku "Co vám po příchodu k nám nejvíce pomohlo“, Syřané odpovídali: "Pomohlo nám, když jsme se mohli obrátit na někoho blízkého, kdo pro nás měl pochopení v naší těžké situaci, že jsme se mohli zeptat na to, čemu nerozumíme a hlavně, že jsme zde nalezli přátele“. Líbí se jim tu a rádi by se začlenili do života naší země, kterou přijali za vlastní a kde mají už mnoho přátel. Jejich průvodce pan Bouma zdůraznil, že to, jak cizince přijmeme, má vliv i na ně, jak se budou poté oni chovat ke svému okolí. To přijetí je na nás – občanech, to nemohou nahradit úřady či neziskovky.

Zdeňka Řehořová a Robert Koblížek, Slatiňany

2.část

je zde: http://slatinany.farnost.cz/beseda-o-uprchlicich-slatinany-8-10-2015.html

Pro Ozvěny za článkem následovala ještě:

Úvaha o společenských hodnotách

je zde: http://slatinany.farnost.cz/ohrozime-evropske-hodnoty-tim-ze-migranty-prijmeme-nebo-neprijmeme.html

Vznik: 19.10.2015 09:49, Autor: rkoblizek, Titul: 18 'Zkušenosti se syrskými rodinami v Hradci Králové', Kategorie: uprchlící-svědectví-u-nás* |

Komentáře

[1] rkoblizek e-mail 30.08.2018 21:04
ty tři rodiny migrantů/uprchlíků v Hradc i jsou (podle jedněch manželů z jejich farnosti) v pohodě, účastní se farních akcí, děti chodí do školy, už umí poměrně dobře česky. Rodiče mají většinou práci (laborantka, školník...).
Přidání komentáře



Bold text Italics Underline Strikethrough Link    :-) ;-) 8-) :-D :-P :-O :-( :-/ ;,( ]:-D :-[

Upozornění: Tato diskuse je moderovaná, každý komentář musí být schválen administrátorem!
Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici šest: